A sakra, přede mnou sedí nějaký zamilovaný pár, ona se o něj opírá a usmívá se, když ji on šeptá něco asi hezkého do ucha. Proč zrovna já?
Proč já musím sedět zrovna v tomto nočním kupé a mít ty dva na očích? Snažím se uhnout pohledem, abych zapomněl. Aspoň na chvíli zapomněl, na to jak jsme i my dva spolu takto jezdili, drželi se za ruce, objímali se a šeptali si do ucha.
Docela to bolí. Hodně to bolí. Musím s tím bojovat, přeci nejsem ani první ani poslední na světě, koho holka nechala. Ale jak? Jak na to přestat aspoň na chvíli myslet? Nemám u sebe ani knížku ani sluchátka do uší. Venku je tma, z okna se nedá taky koukat. A na tu šmudlanou a jedinou volnou sedačku v kupé, už tupě zírám několik hodin.
Zasloužila by si nový potah. Kouknu se nahoru, malé světlo svítí jen tak aby se neřeklo. Asi se půjdu projít. Snažím se otevřít dveře na chodbičku, jde to ztěžka, ten vlak už toho asi hodně pamatuje. Procházím kolem dalšího kupé, lidi v něm pospávají, povídají si. Jdu dál.
„Mladý, pojď k nám a dej si s náma na zdraví!“ Zavolal na mne nějaký muž.
„Zrovna se mi narodila dcera!“ říká a podává mi láhev. Zdráhám se, ale nakonec si loknu.
„Tak na zdraví, ať Vám malá dělá jen radost,“ snažím se říct vesele a přitom si v duchu řeknu, kolika klukům v životě asi i ona zlomí srdce.
(Vlak očima chlapce se kterým se rozešla dívka. )
