„Jsem těhotná. Jsem ve 26. týdnu a mám pravidelné kontrakce,“ oznámí rozklepaným hlasem. Pak se jí slova v hrdle zadrhnou a stěží zadržuje slzy. Cítí, jak jí v krku roste knedlík, a nemůže mluvit.
„A krvácím,“ dodá po odmlce.
Ještě teď vidí tu krev na ručníku, která září jako žhavá sluneční koule při západu slunce.
Když dotelefonuje, schoulí se pod deku. V hlavě jí stále dokola rezonuje to hrozné slovo – potrat. Tvář má zmáčenou slzami. Bezmocně si hladí své mírně vystouplé bříško a v duchu prosí, ať je tohle všechno jen zlý sen.
Řinčící zvonek ji vrátí zpět do reality. Záchranáři jsou tu. Julie jim krátce popíše, co se stalo a pak už ji odvádějí do sanitky. Lékař je moc milý. Laskavým konejšivým hlasem Julii uklidňuje: „Krvácení ještě nemusí znamenat to nejhorší. Hezky se zhluboka nadechněte a pošlete svému miminku trochu kyslíku,“ povzbudivě se na ni usměje.
Ona jeho úsměv opětuje. Přesto jí srdce stále buší jako o závod. Obrovský strach nezmizel, jen se milosrdně zahalil do lehkého pláště naděje.
Za pár minut záchranka zastavuje v areálu porodnice. V nemocničním prostředí plném cizích pachů a zvuků ji obavy znovu opanují.
Lékaři se na vše vyptávají. Na Julii prší jedna otázka za druhou. Jí ale v hlavě rezonuje jen jedna jediná: „Co bude s mým miminkem?“
Vyšetří ji na gynekologickém křesle a natočí monitor, jak miminku pracuje srdíčko. Přichází první dobrá zpráva: děťátko je v pořádku, srdeční ozvy jsou pravidelné.
Výsledek gynekologického vyšetření ale dobrou zprávou není. Julie ve 26. týdnu rodí.
Zmocní se jí čirý děs. Má děťátko šanci přežít? Julie je v tomto ohledu naprosto neinformovaná. Od kterého týdne se předčasně narozená miminka vlastně zachraňují? Julie neví a bojí se zeptat. Postupně získává první kusé informace: nejdřív je potřeba o pár dní nebo alespoň hodin oddálit porod. Julie dostává injekci kortikoidů, které mají pomoci děťátku, aby mu dozrály plíce, aby co nejdříve po narození mohlo začít dýchat samo.
Pak vystrašenou Julii odvážejí na pokoj s mnoha lůžky obsazenými jinými rodičkami, které netrpělivě čekají, až jejich miminko konečně přijde na svět. Julie to má jinak. Doufá, že její drobeček uvnitř vydrží alespoň dva dny, aby měl šanci přežít.
V brzkých ranních hodinách následujícího dne se znovu objevují pravidelné stahy. Sestřičky poplašeně pobíhají kolem. Porod už se rozběhl. Je třeba okamžitě jednat.
Lokální císařský řež už není možný. Porod proběhne v celkové narkóze. Pro Julii je čím dál těžší udržet si svou malou jiskřičku naděje. Poslední slova, která slyší od nemocničního personálu před tím, než se propadne do černočerné tmy, jsou: „Rychle, rychle. Dělejte nebo na nás tady to dítě vypadne!“
O pár hodin později se Julie mrákotně probouzí na lůžku v nemocničním pokoji. Ještě pořád je velmi omámená. Je tu její manžel Petr. Něžně ji drží za ruku a šeptá: „Máme holčičku. Je v pořádku.“ Ukazuje jí první fotografii malé Esterky. Je tak maličká a přece tak krásná. Drobounké ručičky má sevřené do pěstičky a z nosíku jí vedou hadičky. Ale žije.
Po několika hodinách na respirátoru začne dýchat sama jen s malou podporou. Novorozená princezna má pouhých 860 g. Titěrná jiskřička naděje se rozhořela malým třaslavým plamínkem.
