„Ale jistě, hodí se to, přijeďte ve čtvrtek. Paní ředitelka si na vás udělá čas a vše vám ukáže. Znáte naši paní ředitelku? Ona je anděl! Opravdu, to nepřeháním! Tak ve čtvrtek se budeme těšit!“ Pokládám telefon a křiknu do kuchyně: „Mami, tak ve čtvrtek…“Penzion pro seniory Andělský dvůr svítí svou barokní žlutobílou fasádou v temné zeleni živých plotů. „Pane jo!“ vydechne ohromeně máma a jsou to její vůbec první slova během celé jízdy.
Zatímco já se jí snažím celou cestu opakovat své rozumné argumenty, proč by měla mít celodenní péči, máma odpovídá jen uraženým: „Hmmm.“
„Je to pěkný, viď? Bude to dobrý, mami. Uvidíš.“ Povzbudivě se na ní usmívám. Ale to já bych potřebovala povzbudit. Nejsem si jistá jestli to, co dělám, je správné…
Kovaná brána se před námi automaticky otevírá a štěrková cesta vede na parkoviště před vstupem.
„Dobrý den, jsem zástupkyně ředitelky Gráfová. Telefonovaly jsme spolu. Moc mě těší, že vás poznávám.“ Přijímám pevnou chladnou ruku a představuji mámu.
„Mě zatím moc netěší,“ utrousí máma. Gráfová dělá, že to neslyší. „Pojďte, tady Zdenička vám ukáže areál a já zatím zavolám paní ředitelku.“ Ošetřovatelka Zdenička v bílém tričku s logem anděla se na nás přátelsky usmívá a prohlásí: „Začneme jídelnou, určitě máte po cestě žízeň.“
Procházíme labyrintem barevných chodeb. Za chvíli ztrácím orientaci. „Je to pěkné bludiště. Jak se tu klienti vyznají?“
„Jde o zvyk, a pak máme systém barevných směrovek,“ ukazuje Zdenička na červené, žluté a modré pruhy pod našima nohama, ale to už vcházíme do jídelny. Letmo mrknu na hodiny nade dveřmi. Do pytle, zapomněla jsem zavolat do pobočky v Bruselu!
„Já…Omlouvám, se! Nechala jsem v autě mobil, musím vyřídit jeden důležitý…“
„Ale jistě, jistě, vezměte to zkratkou po modrých pruzích a ve žlutém pokoji francouzským oknem rovnou na parkoviště. Já mezitím maminku provedu a sejdeme se na zahradě, ano?“
„Děkuji vám! A mami, budeš v pořádku?“ Znejistím. Můžu jí tu takhle nechat?
„Nic mi nechybí, jen si jdi,“ zabručí na mě, ale na Zdeničku se už usmívá. Snad to bude v pořádku.
Takže po žlutých pruzích a modrá chodba… mumlám si a vybíhám ze dveří jídelny. Sleduji žlutý pruh na podlaze. Chodba kličkuje, ale končí schody do suterénu. Ne, to ne, po schodech jsme přece nešly… Neměl to být ten modrý pruh? Co teď? Asi jsem zabloudila. Motám se v chodbách dokola a začínám se potit. Trochu panikařím. Už jsem měla dávno telefonovat. Šéf mě zabije! A nikde nikdo… Beru za další kliku. Konečně! Modrý pokoj a za těžkými závěsy francouzská okna. Vycházím ven. „Do prdele, kde to jsem?!“
Přede mnou se namísto parkoviště a vzorného trávníku rozprostírá jakýsi udusaný mlat se starou děravou stodolou a kopřivami podél plotu. Ze stodoly slyším hlasy. Vydám se tím směrem a už sahám po dřevěné petlici na vratech, jenže ruka strne v půlce pohybu. Zarazí mě ostrý tón hlasu, který uvnitř někomu spílá. Mezerou mezi prkny pozoruji ženu v módním žlutém blejzru, jak se tyčí nad malým šedým mužem ve vytahaném svetru. Jako tygr nad králíkem.
„No tak, tati, co jsem ti říkala? Nemáš sem chodit! Máš zůstat v klientské části. Někam tady spadneš! A prosím tě, od čeho jsi se tak zmazal? No kam jsi strkal ruce? A vůbec, co to máš dneska na sobě? Proč nemáš oblečení pro klienty s logem?“
„Kouše,“ pronese tiše muž.
„Kdo kouše?“
„Kouše,“ zopakuje.
„Já tě nechápu, na to nemám nervy! Mluv sakra srozumitelně!“ Žena chytá muže za ramena a cloumá s ním, jakoby byl kus hadru. No to je ale odporné chování!
„Límeček…“ Muž téměř šeptá, zatímco ona stále zvyšuje hlas.
„Ale vymýšlíš si kraviny! Nikdo si nestěžuje, že límečky koušou! Jen ty musíš dělat pořád potíže!“ Pustí ho ze svých drápů. Starý pán zavrávorá a najednou jakoby se ještě více scvrknul.
„Bojí,“ řekl potichu.
„Cože?“ Znovu ho chytá a třese jím téměř nepříčetně. „Mě se přece nikdo nemusí bát! Všichni mi tu říkají anděl, to sis nevšimnul? Ale jak bys mohl! Nikdy sis mě nevšímal!“ Proboha, zděsím se, snad tohle není… ředitelka?!
„Máma se bojí…“ hlesne muž.
„Máma už přece nežije, ty starej troubo! Jsi úplně mimo! Na tohle já nemám čas! Táhni k čertu! K čertu s tím krámem tady! K čertu s podělanými geronty!“ Starému pánovi se roztřese brada. Všimne si toho. „No nebreč mi tu! Jak budu vypadat před lidma? Můj vlastní otec jako prase, jako starý ufňukaný prase!“ Ředitelka vytáhne z kapsy mobil. „Gráfová? Přijďte s injekcí do technického zázemí! O-kam-ži-tě!“
Jsem tím výjevem otřesená do morku kostí. Hrdlo se mi stáhne při pomyšlení, že jsem málem nechala svou maminku… Potichu se otáčím a mířím zpět k zámečku. Vpravo od domu zaregistruji vysoký živý plot. Ano, bleskne mi hlavou, parkoviště přece lemovaly řady tisů. Prodírám se mezi keři a ocitám se na správné cestě. Vím, co mám udělat. Sice ještě netuším, jak si vše zařídím a šéf bude příšerně prskat, ale ať se jde bodnout! O svou mámu se postarám!
Najdu ji na lavičce v družném hovoru se dvěma staršími dámami. Obě klientky ve slušivých růžových košilích se zlatým logem anděla na límečku. „Dobrý den!“ pozdravím. „Tak to je moje Lenička,“ představí mě máma spolusedícím. „Elí a Olí mi vyprávějí veselé historky z výletů. Vypadá to tady jako učiněný ráj, Leni.“
„Ráj plný andělů!“, poklepe si Elí významně na vyšitého anděla na límci.
„Můžu se vás na něco zeptat?“ obracím se k ženám.
„Jistě, nás se můžete ptát na cokoli, viď Elí?“
„Jistě, Olí,“ usmějí se obě růžové dámy zářivě.
„Koušou vás ty límečky?“
Úsměvy jim okamžitě mizí z tváří, zarazí se a rozpačitě na sebe hledí. „Víte… Noo… paní ředitelka nerada slyší, když…“
„Děkuji, to mi stačí,“ zarazím Olí v půli věty. Pak vezmu mámu za ruku: „Mami, pojď, pojedeme domů.“ Usmívám se na ni a čekám, že bude šťastná, že se může vrátit zpátky do svého bytu. Ale máma se zakaboní a stahuje svou ruku zpět. Úsměv mi zamrzá na rtech.
„Leničko, právě jsem ti chtěla říct, že bych tu ráda zůstala.“
