„Ty jsi ale ošklivá!“ řekly bílé labutě své černé sestře.„Ošklivá? Proč myslíte?“ zeptala se nevinně černá labuť.
„Protože jsi černá, to je ošklivá, smutná barva. Jsi jiná než my všechny, my máme krásné peří v barvě alabastru. Ty jsi tmavá a smutná. Odplav pryč.“
„Já ale vůbec nejsem smutná, raduji se ze života, vás sestry mám ráda.“
Černá labuť posmutněla a odplavala.
Připadala si sama. Moc jí mrzelo, že jí sestry takhle zavrhly a přemýšlela o tom, proč je tak ošklivá a jiná.
Jednou přišli k rybníku, na kterém labutě žily, nějací muži v holínkách a vypustili z rybníka vodu, aby rybník vyčistili od usazenin. Když labutě odchytávali, aby je přesídlili, bílé labutě se v bahně vzpouzely a cachtaly, až byly celé špinavé, zabahněné a nehezké. Jedině černá labuť neztratila nic ze své vznešenosti a krásy, ani když byla celá od bahna, protože na ní ta špína vůbec nebyla vidět. Lidé, kteří tomu přihlíželi, pak volali: „Jééé, to jsou ošklivé labutě, fuj, tak špinavé. Ale ta černá, to je krasavice!“
Ponaučení: Být jiný neznamená být špatný.
