C. u nás zazvonila bez ohlášení a s úsměvem přes půlku obličeje napochodovala do obývacího pokoje, kde se zeširoka posadila na tmavě šedý gauč s okrovými polštářky. Následovala jsem ji mlčky, s mastnými vlasy, bledá a příliš unavená na to, abych nezvaného hosta poučovala o slušném chování.
„Nemáš sklenici vody?“ C. si žíznivě olízla rty a sebevědomě se rozhlížela kolem sebe.
„Jistě,“ protočila jsem panenky a vydala se do kuchyně. Na chvíli mě zamrzelo, že jsem poněkud nezdvořilá hostitelka, ale pak jsem si uvědomila, že C. vlastně není tak úplně klasický host. Přesto jsem na tácek ke sklenici vody přidala i malý talířek s kakaovými sušenkami. Máma by na mě byla pyšná.
C. pila tak žádostivě, až jí několik kapek potřísnilo značkové rifle. „V tomhle období mám pořád hroznou žízeň,“ poznamenala omluvně a jemně odsunula talířek se sušenkami na stranu. „Držím přísnou dietu,“ dodala a téměř neslyšně si povzdechla. Najednou vypadala jako hromádka neštěstí, která toužebně čeká na záchranné lano ve formě jediné věty plné pochopení. „Poslední týdny mám taky pořád žízeň. Je to otravný,“ řekla jsem přátelsky a posadila se na gauč vedle ní. C. se na mě podívala a já si poprvé všimla zvláštního lesku v nepřirozeně tmavých očích. Vypadalo to jako by o mně věděla víc, než byla ochotna prozradit. Jako když se o své kamarádce dozvíte, že se s ní chce rozejít její první kluk, ale nevíte, jak jí to bezbolestně oznámit. Nervózně jsem vstala. „Musím si odskočit.“ Mlčky mě provázela pohledem až ke dveřím obývacího pokoje.
V koupelně jsem si opláchla obličej studenou vodou. Kapky stékaly po vyhublých tvářích a padaly na vínově červený župan. Byl mi velký, rukávy jsem si musela ohrnout a šňůrku kolem pasu jsem teď omotala dokonce dvakrát. Můj mrtvolně bledý obličej vypadal v záplavě tmavé červené jako kdyby se tam ocitl omylem. Kdy jsem takhle příšerně zhubla a zbledla?
„Jsi v pořádku?“ Na dveře koupelny zaklepala C. Nepatrně jsem sebou trhla. Chtěla jsem odpovědět, ale místo toho jsem se zpocenou dlaní opřela o dveře, abych je otevřela. Zatmělo se mi před očima. Nízký tlak, pomyslela jsem si a snažila se zhluboka nadechnout. Moje tělo se však v tom huňatém, měkkém županu sesunulo C. přímo do náruče. „Držím tě,“ vykřikla a pevně mě sevřela. Pamatuju si, jak mě překvapila její neuvěřitelná síla. Pak se moje mysl na chvíli odmlčela.
Probudila jsem se na nemocničním lehátku. Skláněl se nade mnou doktor, na pravém boku jsem spatřila vyděšený mámin obličej. Doktor jí zřejmě osvětlil můj stav. Jako ve filmu. A mámu to ničilo. Taky jako ve filmu. Akorát, že jsme v žádným filmu nebyli.
V tom jsem si uvědomila, že někdo svírá moji levou ruku. Byla to C. Klidná, vyrovnaná, s jemným úsměvem na plných rtech. Konejšivě mě pohladila po tváři. „Neboj se,“ šeptla mi do ucha. „Já tě nikdy neopustím.“ Znovu jsem zavřela oči a na okamžik ztratila vědomí.
C. nelhala. Přišla jako nezvaný host a zůstala dodnes. Ani na jedinou vteřinu mě neopustila. Zažila se mnou moje pády i vzestupy, manželství i rozchody, dny, kdy se narodily moje drahé děti, i dny, kdy jsem skoro zemřela. Nikdy jsem se nenaučila mít ji ráda. Respektuju ji, toleruju její občasné výstřelky, ale už mnohokrát jsem si přála, aby konečně odešla. Vím, že se to nestane a vím, že si časem pozve některého ze svých přátel. Bez zbytečného ptaní, bez souhlasu, na který nečeká. A já mlčky přinesu sklenici vody a kakaové sušenky, protože host je host, třebaže jste ho nezvali.
