Můj nejzajímavější zážitek má na svém konci čtečku. Čtečku, kterou jsem vyhrála v tombole. Že se vám to nezdá dost zajímavé? Ani originální? Ale vy mě vůbec neznáte!Poslechněte si, jak to bylo.
Můj život je plný čísel. Jsem jimi formovaná již odmalička. Tatínek elektroinženýr, maminka učitelka matematiky a fyziky. A tak se u nás počítalo vše co šlo a co si lze běžně představit. A pro potřeby širší rodiny se počítaly i méně běžné věci, třeba jak správně nasvítit pódium.
Víte, jaká je pravděpodobnost, že vyhrajete v loterii? Nicotně malá. A umíte si představit ještě něco menšího? Zkuste to, zažijte to se mnou.
Získala jsem los ve vědomostní soutěži. Správně jsem odpověděla na všechny čtyři otázky a dostala jsem se do užšího kola. Vím, že takových „chytrolínů“ sedí se mnou v obrovském sále tři sta. Takže mám šanci 1:300. Tři sta lidí – to je deset plných školních tříd, takže masa. Jaká je šance, že z ní vyberou právě mě?! Přesto doufám a věřím, že moje šťastná hvězda nespí a já tu čtečku vyhraju. Podvědomě vidím svého tátu, jak se potutelně usmívá a říká: „Evi, nesmíš být pak zklamaná, já ti to vždycky říkal, že loterie nemá smysl.“
Přivírám oči, abych se soustředila a mystifikovala osudí a ruku pána, co má tahat losy. Opakovaně mumlám: 257, 257, 257. A tu slyším: „A hlavní cenu přijde vylosovat ta paní, co tak přivírá oči." Ano, jsem to já! Hlavou se mi honí vzorec, jaká je pravděpodobnost, že vyberou mě a já vytáhnu los právě sobě: je to 1:900 000. Takže jen s lehkou nepřesností jedna ku milionu! Milion! To už není masa, to je celá Praha!
Jdu k pódiu, podklesávají mi kolena. Dívám se vzhůru, k nebi, trpce se usmívám a v duchu se ptám: „Tati, proč mě tak mučíš, proč si mě tu kombinatoriku učil?! To nemůže vyjít!" A vyšlo!
No vidíte. Teď už víte, proč mám takovou radost z vyhrané čtečky.
