„Tak co, Věruško, zvládneš ještě dvě patra?“ „To víš, Vašíku, že zvládnu, ale už to nebude nikdy ono.“ Funíme s ženou do čtvrtého patra navštívit Božku, naši kamarádku.
„Tak už jste tady, no pojďte dál. Věruško, jak ti to šlape?“
„Ale to víš, Boži, sotva lezu, totální endoprotéza není sranda.“
„Posaďte se tady na gauč, ale dejte pozor na Ferdíka.“
„Tak co, co ti říkal profesor Koukolík na kontrole, Věro?“
„Kdo je Ferdík?“ zajímám se.
„Ale to je náš domácí mazlík. Já u něj už byla, má zlatý ruce.“
„Co je to za mazlíka?“ vstupuji nesměle do hovoru.
„No velikej, velikej mazlík.“
„A uvidíme ho?“
„Ale jo, je za vámi, Václave,“ usměje se hostitelka.
„Kde?“ Otočím se, vytřeštím oči a vyskočím na nohy. Manželka, vyrušená z hovoru mým nezvykle hbitým pohybem, se otáčí též a vidí to, co já. Na opěradle gauče, přes celou jeho třímetrovou délku, se pomalu plazí Ferdík - ukázkový exemplář hroznýše královského.
„Pomoc, anakonda!“ zařve Věra a já vzápětí nevěřícně sleduju, jak totální endoprotéza vyskakuje na konferenční stolek jako srna, odráží se a v dalším skoku se chytá nad stolem zavěšeného křišťálového lustru, kde zůstává viset s nohama vysoko zvednutýma. Profesor Koukolík by teda mrkal!
