Nekonečná bílá pláň, bleděmodrá obloha, strašidelné kořeny vyvrácených sibiřských borovic.V tom světle a tichu se člověk, který nezná tajgu, může ztratit. Pocit samoty ho může přivést až k zbláznění...
Ale Nasťa byla rodilá Sibiřanka z rodu Tafalarů, proto necítila strach ze samoty a v těch nekonečných prostorách se cítila jako doma.
Šelest sanic a frkání sobů Nasťu ukolébaly. Do malého městečka, kam jela pro léky, sůl, cukr a náboje do pušky, bylo ještě daleko. Sobi cestu znají - mohla si klidně zdřímnout.
Najednou přerušila její sny ostrá bolest. Pochopila, že maličký chce ven...
Strach z toho neměla, tafalarské ženy byly zvyklé rodit v samotě - byla to intimní věc. Znepokojovalo jí něco jiného - neklid sobů, něco ucítili. Vzápětí v tom omamném tichu uslyšela vlčí vytí, které zaplnilo celou nekonečnou pláň.
,,Kde mám pušku a náboje?" prolétlo jí hlavou. Sotva chytila pušku, splašení sobi sebou trhli, Nasťa nestihla zachytit otěže a spadla do sněhu.
Vlčí smečka se vrhla na soby. Jen stará vlčice se přiblížila, tak blízko, až byl cítit její dech. Nevycenila zuby a její zelené oči se setkaly s černýma šikmýma očima Nasti. Chvíli se vzájemně nehnutě pozorovaly.
Nasťu sevřela bolest. Bála se, že omdlí, snažila se udržet pušku, chystala se zmáčknout kohoutek, ale vlčice sklonila hlavu a odcházela.
Do Nastiných uší se donesly nové zvuky. Byly to hlasy lidí. Znova se dotkla spouště a čekala. Kdo to může být - bílí či rudí ? Blížil se k ní mladík a mluvil neznámou řečí: ,,Hele chlapi, tady leží ženská, vlci jí asi ušetřili." Přišli další muži, Nasťa se snažila vstát, ale bolest jí skolila. Teď jí bylo jedno, jestli rodí v soukromí nebo v přítomnosti cizích mužů. Stáhla kalhoty, podložila si záda, nadechla se a zatlačila...
,,Ty ženská bláznivá! Co děláš?" vyhrkl mladík zděšeně.
,,Rodí, hlupáku," zasmáli se starší muži.
,,Co s ní budeme dělat?"
,,Co, co?! Přece jí tu nenecháme!"
Ve vagónu plném vojáků bylo teplo. Nasťa kojila miminko zabalené do čistého prádla a vojenské deky. Muži se dívali na ten roztomilý obraz a srdce každého z nich se naplnila něhou. Jejich myšlenky bloudily daleko; někomu v Čechách, někomu na Moravě nebo na Slovensku. Každý vzpomínal na svůj domov, děti, ženy, matky. A to, že uprostřed války kojí matka své dítě, jim dávalo víru, že všechno dobře dopadne. Že i ty tisíce kilometrů, které je dělí od domova, musí překonat a pak obejmou svoje milované...
Jejich snění přerušil Nastin hlas: ,,Ty, mladyj, kak těbja zavut?"
Mladík se zeptal: ,,Meňja?"
,,Da!"
,,František," odpověděl mladík.
,,Moj syn tóže budět František!"
Franta se rozpačitě rozhlédl, kamarádi se smáli: ,,Hele, je z tebe kmotr!"
Za tu dobu, co byla Nasťa s malým Františkem v péči legionářů, se naučila pár slov v češtině a zamilovala si melodie moravských písní. Obzvlášť ,,Sluníčko zapadáš, rosenka..."
Legionáři se už blížili k Vladivostoku, ale daleko za nimi, v tajze, žena kolébala dítě a zpívala mu: ,,Sluníčko zapadá..."
