Hodinové ručičky - napsala Klára Šimicová

Visely hodiny. Mahagonové. Krásná ruční práce. Sloužily panu Vonáskovi dobrých pětadvacet let. Velká ručička – krásná a štíhlá – běhala po ciferníku rozpustile a svižně. Malá a zavalitá ručička – kratší a buclatější - byla naopak pomalá a rozvážná. Důležitě putovala svojí cestou po minutách a vteřinách. Elegantní štíhlá kolegyně uháněla šedesátkrát rychleji. Vše bylo, jak má, až se jednoho dne malá ručička podivila: „Jak je to možné, že velká ručička běhá o tolik rychleji? Co si to vůbec dovoluje? Je mnohem slabší, než jsem já. A má tenčí nohy. Já mám právo běžet první!“

Tak se malá ručička rozhodla, nadechla se a hned se dala do běhu. Předběhla kolegyni nejmíň o dvě hodiny v rekordních třech minutách a běžela dál a dál, sotva popadala dechu. Zrychlovala, zpomalovala a ta velká se z celého toho zmatku zastavila a jenom zírala.
Do kuchyně vstoupil pan Vonásek a zíral jakbysmet. „Co to tady blázníte?“ promluvil na hodiny, jako kdyby byly přinejmenším kočkou nebo psem. Sundal je ze zdi a pořádně s nimi zatřásl – ve snaze je takto opravit. To už se ale vyděsila i malá ručička a přestala závodit. Pan Vonásek pečlivě hodiny natáhl – a nic. „Klumpr,“ vzdychl a odnesl hodiny do popelnice.
Ponaučení: Nezávoď tam, kde není dráha – drž se svého ciferníku a buď, ručičko, ráda.