Na Uyuniském hřbitově lokomotiv, který se mi zdálky jevil jako zvláštní tmavá a kompaktní usedlost, jsem po přiblížení uviděla desítky zrezivělých torz dávných pyšných a silných strojů různých typů a velikostí. Zdejší mrtvé lokomotivy se tu rozkládají už po 60 let.Mají vyhřezlé vnitřnosti, odřezané kotle na vodu, tendry i železné schůdky, vedoucí na mašinfírskou plošinu. Všechna železná hejblata, železné trubky, které rozváděly páru a vodu, jsou vytrhané. Odřezané jsou i podlahy, boční stěny, ojnice.
Některé lokomotivy už nestojí na rezavých kolejnicích, kola mají až po nápravy zabořené do písčité země, jakoby si zkoušely, zda se mohou rozběhnout po řídké trávě. Z osobních i nákladních vagonů zbyly také jen železné kostry, některé povaleny na bok, s vytrčenými železnými koly, podobajíce se již mrtvému zvířeti.
Všude kolem jsou rozházeny rezavé šrouby, nápravy vagonů i železné součásti kdysi užitečných strojů. Ty chudinky, vyvržené a zrezivělé, přesto důstojné a úctu vzbuzující, dnes zahřívá už jen žhavé slunce a ne oheň jejich kotlů. Loučím se s nimi posledním zamženým pohledem a na smutek z mrtvých lokomotiv asi nikdy nezapomenu.
