Nepamatuji si úplně přesně, kdy se tato až groteskní událost stála, ale byl to pátek, to vím jistě. Odešla jsem totiž z hodiny tělocviku o něco dříve. A ji během týdne absolvujeme jedině v pátek. Doma jsem vyzvedla své zavazadlo a včas, ještě s lehkou časovou rezervou, se dostavila na nádraží. Tam už čekali moji příbuzní, se kterými jsem si měla užít báječný víkend ve Spojeném království. Povím vám to takhle: klidně jsem si tu osmistovku mohla ještě zaběhnout.
K čemu totiž byl celý časný příchod na nástupiště, k čemu přebytečné čekání?! Čím bylo klidné odbavení a plánovaný čas odletu? Ničím! Tedy alespoň ničím dosti silným a důležitým, aby dokázalo přemoci, či alespoň o krapet zmírnit ono rozsáhlé vlakové zpoždění.
Myslím, že náš vlak do Prahy po cestě z Brna chytl přibližně šedesátiminutový skluz. „Nebojte se, hodina nic neznamená. Pořád nějakou rezervu máme, i když už tenčí," snažila se nás uchlácholit mamka. Sice marně, ale hezky.
Nevěřili byste, ale minuty dokáží ubíhat velmi, velmi, velmi pomalinku. Mučí jen svým rozplizlým průběhem a udržují napětí. Takové to s nutkáním vyvolat hádku. V podobném napětí jsme čekali na lavičkách v nádražní hale a mlčeli. Kolem hlav jen bzučela podrážděná aura a myšlenky typu: ,,Proč jsme do prdele nejeli o hodinu dřív?" Ještě že babička do kabelky přibalila rybízové Hašlerky. Ty pohladily pocuchané nervy a zaplnily pusu. Tak mezitím všichni pochopili, že vina leží na bedrech každého a započít hádku a výčitky by mohlo vést k nemilé prohře. Konečně opozdilec přijel.
Po nástupu jsme vyhodili pět nešťastně uvelebených pasažérů ze sedaček, jelikož my měli místenky. Cestou se nic zvláštního neudálo, tak vám s ní nebudu krátit život a rovnou se v příběhu přesuneme na pražské hlavní nádraží, tam se totiž začaly dít věci...
Vystoupili jsme z vlaku, prošli podchodem, vyjeli po eskalátorech a vítězné dosáhli zastávky Airport Expresu Českých drah. Co ale čert nechtěl! I ten kvůli husté a neprodyšné pražské páteční dopravě nabral zpoždění! Dvacet minut na příjezdu, a to nemluvím o následné ´poskočné´ cestě městem, zvané též laicky 'brzda-plyn'. A když k tomuto zpoždění připočtete hodinovou sekeru vlaku (tedy pokud je vaše matematika alespoň na podobné úrovni jako ta má), měl by vám pomalu začít lézt mráz po zádech.
20:25. Čas odletu. Předem daný, přesný, jasný. Na letiště dorazila naše výprava přibližně ve 20:07. Zmatek byl všudypřítomný. „Kde se máme odbavit?!!!" Vinou naší dezorientace jsme ztratili asi čtyři důležité minuty. „Stihnem to ještě?!“ vyhrkla jsem s beznadějí v hrdle. Nikdo neodpověděl, nikdo nevěděl. Pomohla až paní za přepážkou s otázkou: „Copak hledáte?“ „Musíme se odbavit!“ ihned zareagovala mamka. „Náš let je číslo (bohužel si ho již nevybavuji)“. Paní za přepážkou nadzvedla obočí. „Na tenhle let už ale vyhlašovali dvě jména! Pojďte rychle za mnou!“ řekla a jakoby kouzlem otevřela dveře, které jsou pouhým smrtelníkům bez uzavřeného pracovního poměru s letištěm zapovězeny.
Takto jsme utíkali asi dvě minuty, přičemž nám paní od přepážky zázračně razila cestu skrze zdi. „Tak, tady už jen utíkejte na konec chodby a zahněte doprava, tam je kontrola. Hodně štěstí!“ Normálně bych paní poděkovala, ale tehdy jsem jen otočila hlavu a vrhla se střemhlav na konec chodby a zahnula vpravo dle pokynů. Pak jsem seběhla schody a běžela dál, než mi cestu zkřížila zavazadlová kontrola. V oné části letištní haly byla ztlumená světla. Kolem rentgenů a pásů na zavazadla postávalo pár zaměstnanců v uniformách, pověřených kontrolou tašek. Ale žádní cestující, ani jeden! Po chvilince mě dohnala mamka a společně jsme upřely zraky plné naivní naděje na kontrolora. „Vy letíte v půl do Londýna?“ zeptal se. „Ano!“ vypadlo z nás okamžitě. „Tak už neletíte,“ odpověděl.
Slzičky se nám v očích leskly všem, nezapírám. Neskutečně nás to mrzelo, byli jsme naštvaní a vyčerpaní. Když ale zpětně vzpomínáme na to, jak nám uletělo letadlo, už se jen smějeme. A nejen my, ale i celé naše okolí. „Ano,“ říkám všem, „opravdu se takhle pitomé scénáře odehrávají i jinde než ve filmu!“
