„Už jsi to slyšela, škola dostala internet!!!“Psal se rok 1999 a já byla v posledním ročníku gymnázia. Byla to ta doba, kdy jsem se potřebovala cítit děsně chytrá. Například celý podzim se nesl v duchu prokletých básníků. Bez Baudelainových Květů zla jsem z domu nevyšla. Ne, že bych je někdy četla, ale dokonale to padlo k vytahanému svetru ze sekáče a martenskám, které jsem nesundávala z nohou. Když jsem tedy slyšela o internetu, musela jsem být u toho. Co víc mohlo v té době zavánět „IQ à la Mensa po tobě touží“, než práce s počítačem.
Krok číslo jedna, zjistit, jak se k internetu dostanu.
Největší ajtík ve třídě byl Martin, velký podivín, který se s nikým nebavil a když už, tak mu nikdo nerozumněl. O přestávce jsem okolo něj začala nenápadně kroužit.
„Hele, Martine, už jsi to slyšel?“
Nic.
„O tom internetu?“
Zase ticho.
Průběžně jsem do svého monologu zapojovala ženské zbraně, ale ani lehké pohupování se v bocích, ani laškovné pohrávání si s vlasy, nezabralo. Martin si dál něco šmudlal pod lavicí a ignoroval mě. Rychle do ústupu, dřív než si někdo všimne o co se tady pokouším. Tudy cesta nepovede.
Trvalo to pár hodin, než jsem zjistila, jak se do počítačové učebny dostanu. Na druhý den jsem se zapsala do pořadníku a nemohla se dočkat, až nastane má hodina H. Pocit inteligence ze mě sálal.
Druhý den jsem celé dopoledne nemluvila o ničem jinym, než jak je to děsný, že odpoledne nemůžu ven, protože musím na internet. Tvářila jsem se, jak mě to děsně prudí, ale co nadělám, internet je internet a lidstvo si to žádá. Když jsem čekala před počítačovou učebnou, mávala jsem na všechny známé, aby bylo zřejmé, k čemu se tady schyluje. Tohle bude velký, nová etapa mého života začíná.
„Tak další skupina! Zasedněte k počítačům, na tabuli máte login, na práci máte půl hodiny, nikdo nepřetáhněte, po vás jdou další.“
Je to tady. První dotyk klávesnice byl doslova elektrizující, vzrušení v místnosti by se dalo krájet. Cvak. Obrazovka naběhla. Klik. Okno s internetem se spustilo. Tak to je ono, INTERNET. Až v tento okamžik mi došlo, že vlastně vůbec netuším, co tam těch 30min budu dělat. Nervozně jsem se začala rozhlížet okolo sebe, ve snaze odkoukat, co dělají ostatní. Byla jsem v tom sama, všichni měli hlavy zabořené do obrazovek a urputně něco bušili do klávesnice.
Když v tom mě osvítilo, v batohu mám Elle, tam by něco mohlo být. A bylo. Hned na první stránce s reklamou bylo to tajemné WWW – www.gucci.com. Dlouho se nic nedělo. Po chvíli začal pomalu nabíhat první obrázek z kolekce Kabelky jaro/léto. Prohlídnout ji celou bylo přesně na to, aby uběhl vymezený čas a já s výrazem „ty joooo, už je koneeec“, jako měli spolužáci, mohla ukončit své utrpení a jít domu.
Když jsem vyšla ze třídy se svou zachránkyní v ruce, cítila jsem se vyloženě zklamaná. K čemu prohlížet kolekci kabelek zalezlá v nějaké smradlavé díře s bandou šílenců, kteří ani neví, že si ty kabelky prohlížíte? Jak budou kámošky asi vědět, že mám přehled o nových kolekcích, když mě žádná z nich neuvidí listovat některým z trendy časáků, na které šetřím celý měsíc?
Myslím, že internet nebude nic pro mě. Přenechám ho těm asociálům, kterým je totálně jedno, co si o nich kdo myslí. Vždyť, co na tom, v Elle taky sem tam vyjde nějaký ten kvíz – to by pro můj pocit inteligence mohlo prozatím stačit.
