Jeli jsme do Brna přes Bílé Karpaty a manželku napadlo, že bychom se mohli zastavit na Žitkové. Od přečtení knihy Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové o místních léčitelkách – bohyních či čarodějnicích, měla nutkání tento kout navštívit. Nebyl jsem proti. Sice pršelo, ale domů spěchat nemusíme, protože žádné důležité fotbalové utkání se dnes nekoná. V Žitkové na návsi, v informačním centru, nám místní pracovnice doporučila trasu s pěknými výhledy, vedoucí navíc okolo chalupy poslední žítkovské bohyně Irmy Gabrhelové, proslavené právě knížkou Kateřiny Tučkové.
O místních bohyních – čarodějnicích jsem nevěděl dosud nic, ale jak jsem paní chvíli pozoroval, v duchu si říkám, že by mohla být jedna z nich.
Jdeme a asi po dvou kilometrech potkáváme dvojici žen ve zvláštním oblečení. Svěřily se nám, že jdou na prohlídku domu Irmy Gabrhelové a potřebují někoho, kdo by se k nim přidal, aby se objednaná prohlídka uskutečnila. Manželka zajásala, že se podívá dovnitř, protože v to ani nedoufala.
„ Jdete ale opačným směrem. My tam byly už loni, pojďte s námi“, říkají. Jdeme zpátky a nadáváme na pracovnici infocentra. „ Já to tušil, že to je čarodějnice“, zuřím. Jenomže po cestě zpátky dům nikde a ženské vypadají čím dál víc zmateně. Začínám mít podezření, že označení čarodějnice sedí na někoho jiného. Raději jsme to zase otočili a šli už potřetí stejnou trasu, zanechajíc ty ženské osudu. Hned potom přestalo pršet. A teď teprve vidím ukazatel k hledanému domu, jenomže nápis na něm je kupodivu na straně odvrácené od cesty.
Konečně stojíme u chalupy a čekáme na čas prohlídky. Postupně se objevují další ženy a dokonce přicházejí i dvě námi opuštěné čarodějnice. Toto označení jsme jim již definitivně přisoudili. Sláva, s dalšími ženami dorazili i nějací chlapi. Uf, ještě že tak, sám bych do toho domu s ženskýma nešel.
Po prohlídce sedíme na dvorku, průvodce zajímavě vykládá o historii tohoto místa, o tom jak duch čarodějnice Irmy nedovoluje nikomu v chalupě delší pobyt, o zvláštní energii proudící v těchto místech… Když se s námi loučí, tak se nemůžu zvednout z lavice, jako by ze mne něco odčerpalo sílu. Nakonec se mi to přece jenom povede a pokračujeme po turistické značce dál. Jak se vzdalujeme od chalupy, cítím se už lépe.
Zastavíme se na oběd v jedné hospodě a co to, sedí tam zase ty dvě čarodějnice. Znovu se s námi dávají do řeči a poskytují rady, kam bychom ještě mohli jít. Odmítáme a vydáváme se po turistické značce dokončit okruh. V jednom místě je křižovatka tří cest a naše značka nikde. Po jedné cestě proti nám přicházejí zase nějaké ženy. „ Dostaneme se tudy na parkoviště před infocentrum, prosím?“, zeptá se manželka. „ Ano, jistě, jdeme odtud“, říkají. Jako bych měl nějaké tušení, ještě jednou se pořádně rozhlédnu po okolí a na jednom stromě vidím naši turistickou značku. Je ale skoro úplně smazaná, skrytá a vede lesem do prudkého svahu, kde se dá cesta pouze tušit, zatímco doporučovaná trasa vypadá pohodlně.
Kudy jít? Chci raději po značce.
Kameny, bláto, větve. Když jindy chodíme takovým terénem, manželka se pohybuje pomalu, opatrně a na vrcholku na ni musím dlouho čekat.
Tentokrát vyběhla příkrý, nerovný a blátivý svah jako by v sobě nahodila nějaký motor a já se za ní pomalu plazil. Poslední metry po zarostlé louce byly nekonečné, navíc mně slunce svítilo do očí, na hlavu, nadával jsem a manželka už čekala nahoře a smála se. Konečně parkoviště, auto a honem domů. Manželka byla z tůry nadšená a plná energie.
Zatímco já, přitom jak opouštíme žítkovské kopce, vidím ve zpětném zrcátku, že se nebe nad Žitkovou najednou zatahuje, začíná liják, blesky křižují oblohu.
My tomu naštěstí ujeli. Jenom se mi zdálo, jako bych na té běsnící obloze viděl rej čarodějnic.
