V sedmé třídě, tedy již v minulém tisíciletí, jsem s kamarádkami navštívila jeho koncert. Na vystoupení jsem dorazila s velkým předstihem a dlouhé čekání si krátila znuděným chozením sem tam před kulturákem. Z bezcílného bloumání mě vytrhl hluk motoru. Otočila jsem se a viděla, jak se ke mně řítí krásný červený bourák takovou rychlostí, že jsem nestačila ani uhnout, a tak mě auto málem srazilo k zemi.
V šoku a s otevřenou pusou dokořán jsem sledovala, co za šílence se mě snaží porazit. A vážení, on to nebyl nikdo jiný, než ten, kvůli komu jsem tam stepovala, sám Vašek Neckář.
Elegantně vystoupil z vozu, popošel ke mně, pozdravil a zeptal se, zda jsem v pořádku. Já roztřeseným hlasem a ještě rozklepaná, zabreptala, že jo. Když už vás má přejet auto, tak ať je to luxusní fáro a známá osobnost.
Lístky na koncert jsme sehnaly senzační. První řada tři místa vlevo. Já seděla na trojce. Odhrnula se opona a na pódiu stál idol dívek a žen, Václav Neckář. Koncert nesl název podle tehdy jeho nejúspěšnější písničky Doktor Dam Di Dam.
Vašek po představení sebe a skupiny Bacily pokračoval, že on je doktor a my v sále jeho pacienti a že doktor musí znát všechny své pacienty, a proto se mu budeme jeden po druhém představovat. A hned seskočil hbitě z pódia a zamířil si to... snad né a nebo joo... přímo ke mně. A už jsem měla mikrofon před sebou: "Jaké je vaše ctěné jméno, slečno?"
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, byla jsem jako ve mdlobách a tento hrůzostrašný okamžik ještě umocňoval dech naší třídní soudružky učitelky sedící přímo za mými zády.
Vypravila jsem ze sebe své příjmení. Vašek se ještě jednou zeptal na jméno a já znovu zakoktala příjmení. Už zřejmě z míry vyvedenému Vaškovi to bylo nepříjemné, ale do třetice chtěl znát mé jméno a já konečně vysoukala: "Anička."
Neckář poděkoval a vyhoupl se zpět na pódium. Ta ostuda, ten trapas!
Jenže Vašek jako by nic, se mě z pódia zeptal, zda bych s ním šla na rande, že mě zve. A já jsem pípla, že bych šla. Vašek oznámil celému publiku: "Tak Anička by se mnou na rande šla.“
Kdyby ale věděl, že láká neplnoletou školačku!
Budiž mu přičteno k obhajobě, že já v těch třinácti letech vůbec nevypadala jako škaredé káčátko, ale jako princezna s krásnými dlouhými vlnitými vlasy do půli zad, oblečená do mini sukýnky zakrývajíc jen to nejnutnější, v bolerku stejné barvy a bílé silonové halence s fižím pod krkem. Na nohou mi svítily bílé vysoké šněrovací kozačky, hit tehdejší módy. Když zhasla světla v hledišti, šňůrky a halenka zářily do tmy jako neony. No uznejte, že takové fešandě nemohl svůdník odolat. Zvláště jestli poznal, že mě před koncertem málem sprovodil ze světa.
V písničce Lékořice, dokonce poklekl přede mne a zpíval: „Pro tebe, Aničko, nechám si zarůst okno lékořicí.“ A já jsem se vznášela na křídlech Pegasů.
Ještě mnohokrát si stoupl přede mne, jako by ten koncert věnoval jenom mě. Vašek Neckář zpíval pro Aničku. Pravá ruka s podpisem na zápěstí zůstala dlouho nemytá.
Ve škole pak pro mě začaly galeje. Všichni spolužáci se mi posmívali, jak se neumím představit a že chci jít s Neckářem na rande. Učitel tělesné výchovy na mou adresu utrousil: „Joo, tak na rande s Neckářem se ti zachtělo, ale cvičit to ne!“ Já byla osvobozena z tělocviku pro oboustrannou vadu kyčlí.
Ále, ať si mě dobírají, ať se mi posmívají, stejně mi akorát závidí. Zážitek na celý život mi stejně nevezmou.
Verze pro knihu:
Vašek Neckář byl idolem dívčích srdcí. Když jsem chodila v roce 1975 do sedmé třídy, s kamarádkami jsme navštívily jeho koncert, který se jmenoval podle tehdy Neckářovy nejúspěšnější písničky Doktor Dam Di Dam. Lístky na koncert jsme sehnaly senzační. První řada tři místa vlevo. Já jsem dorazila s velkým předstihem.
Na koncert jsem se vyfikla, aby mi to fakt slušelo. Navíc ve svých třinácti jsem vůbec nevypadala jako škaredé káčátko, ale jako princezna s krásnými dlouhými vlnitými vlasy do půli zad. Oblečená do mini sukýnky jsem zakrávala jen to nejnutnější, měla jsem bolerko stejné barvy a bílou silonovou halenku s fižím pod krkem. Na nohou mi svítily bílé vysoké šněrovací kozačky, hit tehdejší módy. Když zhasla světla v hledišti, šňůrky a halenka zářily do tmy jako neony.
Čekání jsem si krátila znuděným chozením před kulturákem.
Z bezcílného bloumání mě vytrhl hluk motoru. Otočila jsem se a viděla, jak se ke mně řítí krásný červený bourák takovou rychlostí, že jsem nestačila ani uhnout, a tak mě auto málem srazilo k zemi.
V šoku a s otevřenou pusou dokořán jsem sledovala, co za šílence se mě snaží přejet. A on to nebyl nikdo jiný, než ten, kvůli komu jsem tam stepovala! Sám Vašek Neckář.
Elegantně vystoupil z vozu, popošel ke mně, pozdravil: „Jste v pořádku, slečno?“
Roztřeseným hlasem a ještě celá rozklepaná jsem zabreptala, že jo. „A když už mě má přejet auto, tak ať je to luxusní fáro a známá osobnost,“ zasmála jsem se.
Začal koncert. V sále zhasla světla. Seděla jsem v první řadě na sedadle tři. Na Neckáře jsem se vyfikla, aby mi to fakt slušelo. Ve svých třinácti jsem vůbec nevypadala jako škaredé káčátko, ale jako princezna s krásnými dlouhými vlnitými vlasy do půli zad. Oblečená do mini sukýnky jsem zakrávala jen to nejnutnější, měla jsem bolerko stejné barvy a bílou silonovou halenku s fižím pod krkem. Na nohou mi svítily bílé vysoké šněrovací kozačky, hit tehdejší módy. Když zhasla světla v hledišti, šňůrky a halenka zářily do tmy jako neony.
Pak se odhrnula opona a na pódiu stál idol dívek a žen, Václav Neckář.
Vašek představil skupinu Bacily a pak řekl: „Jsem doktor Dam Di Dam vy v sále jste mí pacienti. A protože doktor musí pacienty dobře znát, musíte se mi představit.“ Nato hned hbitě seskočil z pódia a zamířil si to... snad né… anebo joo... přímo ke mně. A už jsem měla mikrofon před sebou: „Jaké je vaše ctěné jméno, slečno?“
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, byla jsem jako ve mdlobách. Hrůzostrašný okamžik ještě umocňoval dech naší třídní soudružky učitelky, která seděla přímo za mými zády.
„Kučerová,“ vypravila jsem ze sebe.
Vašek se ještě jednou zeptal na jméno a já znovu zakoktala příjmení. Ale on se nenechal vyvést z míry, dokud jsem ze sebe konečně nevysoukala: „Anička.“
Neckář poděkoval a vyhoupl se zpět na pódium.
Ta ostuda, ten trapas!
Jenže Vašek jako by nic, se mě z pódia zeptal, zda bych s ním šla na rande, že mě zve.
„Šla,“ pípla jsem a Vašek oznámil celému publiku: „Tak Anička by se mnou na rande šla.“ A začal zpívat písničku Lékořice, dokonce přede mnou poklekl:
„Pro tebe, Aničko, nechám si zarůst okno lékořicí.“
Vznášela na křídlech Pegasů. Ještě mnohokrát si ten večer stoupl přede mne, jako by svůj koncert věnoval jenom mně. Vašek Neckář zpíval pro Aničku. Pravá ruka s podpisem na zápěstí zůstala dlouho nemytá.
Jenže ve škole pro mě začaly galeje. Všichni spolužáci se mi posmívali. Jak se neumím představit a že chci jít s Neckářem na rande… I tělocvikář utrousil: „Joo, tak na rande s Neckářem se ti zachtělo, ale pořádně cvičit, to ne!“
Ale mě to bylo jedno. Ať si mě dobírají, stejně mi akorát závidí. Zážitek na celý život mi už nevezmou.
