Srdce je buřič.Když mě odlili, nevěděli, co je buřič, ani co je srdce. Tak mi začali říkat mnohem později. Pak si začali srdce dávat, malovat je, lámat si je a tak podobně. Dobře věděli, jaký má srdce význam a zejména jak je pro zvon srdce důležité. Záleží na tom, jak srdce udeří do zvonu, jehož je součástí.
Je to jako vyvrcholení mezi mužem a ženou. Musí se to povést a zaznít, pak se ta radost šíří do okolí a každý si jí všimne. Vůbec nezáleží na tom, jaká situace. Záleží jen na síle!
Zvon váží až několik tun. Má svou duši a tón. Je to obrovský, citlivý mechanismus. Já jsem jeho součástí. Společně uvolníme zvuk, který se, jak jsem řeklo, musí šíří daleko. Aby se to povedlo, musíme dokonale spolupracovat. Já úderem do boku zvonu rozechvěji ty tuny ušlechtilého kovu a on to rozechvění přenese na vzduch. To vlnění se rozběhne po kraji a dolehne k uším všech lidí v okolí. Podle rytmu úderů a času zvonění pochopí, co se děje. Proč zvoníme. Co máme na srdci. Vidíte? Co máme na srdci! Aby zvonění dolehlo co nejdál, jsme upevněni vysoko ve věži. Tak vysoko, že zvon dolehne daleko. Zvony v katedrále svatého Víta prý vidí až na hranice země. Když se blíží vojsko, zahlédnou jej a začnou zvonit na poplach. My nesmíme selhat.
Jsme mimořádní a lidé nás potřebují. Všichni na nás dali peníze. Je velmi drahé postavit zvon a jeho srdce. Zvonař nás odlil s láskou, vyzdobil tak, abychom byly přitažliví i ve chvíli, kdy nezvoníme. Jsou na nás ornamenty, nápisy. Nápisy se jménem zvonu Bartoloměj. To byl světec spjatý se zdejší katedrálou. Dále je zde datum zhotovení - 2. dubna 1764. Nápis: „Ježíši, oroduj za nás!“ říká, že lidé věří v Boží ochranu. Pak je zde mnoho andělíčků. Ty tu prostě jsou a poletují. Jsou tam čáry, ratolesti a ornamenty. Zvon se musí líbit, když stál tolik peněz.
Zvoněním oznamujeme, že bude bohoslužba, pohřeb nebo svatba. Oznamujeme lidem, že teď je ten čas. Vy víte, že zemřel Páleníček. Vy víte, kdo to je. Vy víte, jaký k němu máte vztah. Tak pojďte do kostela a vzpomeneme na něj. Doprovodíme ho na jeho poslední cestě. K tomu nám dopomáhej Bůh. Stejné je to se svatbou. Lidé vyrazí ze svých domovů. Jsou oblečení vždy stejně. Jen srdce lidí jsou naplněna jinými pocity. Ale my tu zprávu říkáme vždy stejně. Stejně silně, hlasitě a energicky, ať se stalo to či ono. Ta energie je v nás dvou. Ve mně, srdci, a zvonu.
Na zvonění se sejde partička, která zvonit umí a zároveň zaučuje ty, kteří to ještě neumí. Hlavní slovo má hlavní zvoník. Svolává celou skupinu a rozhoduje o tom, kdo bude zvonit, co se bude zvonit, kdy se začne a skončí. Hlavní zvoník má zvonění nejraději, má autoritu a ví o zvonech a jejich srdcích vše. Po zvonění ostatní pochválí, má připomínky a vede celou skupinu. Nakonec společně s nimi zkontroluje celý zvon. Jen on kontroluje i mě. Vezme mě do ruky, jakoby se se mnou laskal. Máme spolu velmi úzký vztah. Vím, tihle pánové se mění, ale srdce umí vzít do ruky jen ten, který je určen jako hlavní zvoník. Už ten titul něco znamená. Máme k sobě po staletí vztah, který se přenáší z jednoho na druhého. Hmatem zjišťují, jestli jsem v pořádku, zavěšení, trhliny nebo praskliny, opotřebení. To vše má vliv na kvalitu zvonění, tón, barvu hlasu zvonu a výšku tónu. Na mně velmi záleží, jak úsilí celé skupiny dopadne. Jsme ve službě už několik staletí a téměř bez oprav.
Pan zvonař byl mistr, i parta zvoníků, která mluví do kraje prostřednictvím zvonu. Ale srdce zvonu vyvolává emoce, které burácí celým krajem.
