Vjíždím na nádraží. Miluji stanice, kde mě vítá průvodčí. Lidé se tlačí k výstupu u dveří a další současně nastupují. Míchá se tu hluk hlasů, hlášení příjezdu a odjezdu vlaků, křik dětí. Vůně kávy, trdelníků a pražených oříšků se mísí se zápachem špíny, odpadků i moči. To je nádraží. Chvíle odpočinku pro mě.V jednom momentě toto vše vystřídá hvízdnutí a zvednutá plácačka. Lidé ještě dosedají, děti se tlačí k oknu, starší lidé hledají úlevné polohy k delší jízdě.
Pomalu se pohybuji dopředu. Hluk a potemnělost nádraží zůstává za mnou a vyjíždíme do prostoru města, vesnic, otevřené krajiny. Přede mnou jsou nekonečné koleje, můj strojvedoucí bezpečně uzpůsobuje rychlost jízdy. Krajina se míhá čím dál rychleji, až vše postupně splývá v barevnou mozaiku. Je to zábava, bavit se společně s lidmi uvnitř. Slyšet vtipy, hádky, tlumené rozhovory i milostné návrhy, smích i pláč...
Každý oddíl má své kouzlo. Jsem tu pro všechny tyto lidi.
Všechny hlasy, hluk motoru, klapot kol, vůně a barva krajiny splývají v jeden celek.
Strojvedoucí mi věří a já jemu; průvodčí pravidelně prochází a dohlíží na pořádek.
Jedno nádraží střídá jiné, protínáme silnice, občas vidím mávající lidi i nervózní řidiče za blikajícími závorami, řeky i jednokolejky...
Je to prostě jízda.
