„Tak, kam pojedeme na dovolenou?“ zeptal se mě Ivan. Byl leden, za oknem mráz, a v televizi dávali Postřehy odjinud.
„No,“ polkla jsem doušek teplého kapučína, „to je na tobě.“ Věděla jsem, KAM pojedeme.
„No,“ upil své kafe, „ještě jsme nebyli na vodopádech na Krce.“
Dobrý úvod, pomyslela jsem si.
„A nebyli jsme ve Splitu,“ vyjmenovával.
„To máš pravdu.“
„Vždyť víš, že na nás Milka a Jere čekají!“
A bylo to venku! Tak jak mě bude dál přemlouvat?
„Vždyť víš, jak je tam krásně. Teplé moře, poloprázdné pláže, stín pod borovicemi. Jdeš na pláž a koupím ti sladoled, jdeme večer zpátky a koupím ti ho zase,“ měl mámivý usměv na rtech a v očích dálku. „Každý večer jdeme na náměstí na koncert, v úterý hrají tví rokeři – no musíš na ně zase jít, ne? A já si dám v klidu vínečko u vínové báby a ty si dáš sepiové kroužky. No, co nám tam chybí? Klid, pohoda, moře, nepřecpaná pláž a málo lidí!“
Copak můžete těm bezelstným očím něco odmítnout?
Jedenáct hodin jízdy, srdečné přijetí od Milky a Jereho a ještě odpoledne na pláž!
Jako vždy jsme sešli z kopce. Už cestou dolů jsme potkávali více lidí.
Pod malým kruhovým náměstím otevřeli dosud zavřenou sámošku. Lidl?
Těšili jsme se, jak za borovicovým hájem uzříme „naši“ pláž! Ale tomu krásnému pohledu překáželi nainstalované rákosové deštníky a pláž byla poseta bílými lehátky. A těch lidí!
Stánek s hranolky a vedle stánek s kukuřicí. A prodejci s koblihami!
Co to je?
Bibione v Primoštenu!
Rozložili jsme deku pod borovicí, Ivan se šel proplavat do moře a já sledovala ten mumraj.
„Jarko, otoč se,“ řekl mi Ivan, když vylezl z moře a utíral se ručníkem. Postavila jsem se a otočila. Hotel Zora zářil světle růžovou, balkony, okna – vše bylo vypulírované a nové. Parkoviště plné. „A podívej se támhle,“ ukázal rukou podle pobřeží. „Žádné kameny. Všechny rozbili a i tam jsou ty šílené rákosové deštníky a lehátka.“
Rok se s rokem sešel, hotel Zora koupil bohatý maďarský podnikatel a přivezl do poklidného a přívětivého Primoštěnu turistický „byznis“.
