„Holky vstávat, jedeme, jedeme, máme práci, hlásil nadšeně malý instalovaný reproduktor.
„Ach jo, ozývalo se zpod monitoru, to do nás bude bušit i o víkendu?“ mručel velký enter naštvaně. To přeci nejde, máme snad taky nějaký práva, ne ? A vůbec já v neděli makat prostě nebudu.
AWsse45!!!@kl enter.
„No sakra, tak aspoň poprosím, zaklel enter naštvaně, ale to už repráček, zahrál svoji oblíbenou windows znělku a monitor se rozsvítil. Aááá, zívnul si a pomalu se rozkoukával.
„Ahoj holky jak je?“ otočil se s dotazem dolů na klávesy. Mezerník to za všechny klávesy shrnul: „No jak asi? Ten chlap je buď prvotřídní blázen, nebo nejvíc naivní člověk pod sluncem, co si myslí, že množství powerpointových prezentací vyřeší problémy týhle planety. Anebo se chce stát rekordmanem v jejich vytváření. Ať tak či dovolená zjevně skončila.“
Udělal dramatickou mezeru tak, jako to uměl jenom on, a pokračoval: „Hele, ne že bych neměl powerpoinťáka rád, naopak, je to docela príma kluk, ale ty nesmysly co z něj občas padaj se opravdu nedají ani poslouchat ani číst. Být tebou, tak bych ho dneska někde schoval. Co ty na to?“ zkoušel to mezerník na monitor a jako vždy, udělal před koncem své promluvy, dramatičtější pauzu.
„Tak jo zkusím to, ale nic nezaručuju,“ zaznělo od svítící obrazovky.
A opravdu, lcd display začal dělat, co jen mohl. Svítil jenom tak napůl, zobrazoval ikony na ploše, tak pomalu, jak to jenom šlo a dokonce se s powerpoinťákovým zástupcem dohodnul na dočasném vyklizení plochy.
Je fakt, že jeho vyjednavačské schopnosti byly legendární. Zejména na to jeho „hele stáhni se dneska a já Ti přidám trochu lumenů příště“, slyšel každej program. Cíle dosáhl. Powerpoinťák nikde. Monitor si spokojeně zářil do nedělního odpoledne a na chvíli se zdálo, že je dokonce vyhráno. Že se dneska, žádné hámotiny, psát nebudou.
Super práce, hurá, tleskaly a děkovaly monitoru klávesy S U P E R P R Á C E a H U R Á.
Do jejich děkovného chorálu se však začínalo mísit cosi nepatřičného. Něco, co běžně do děkovných projevů nepatří. „Nezlobte se, omlouváme se, opravdu se nezlobte. Donutil nás ,“ omlouvaly se klávesy Ctrl a F.
„No jo zase Ctrl... ty se musíš cpát vždycky a všude.“ A F, aby nebylo pozadu, začaly naštvaně halekat všechny ostatní klávesy, jedna přes druhou. Ale na nářky už bylo pozdě. Hledací pes s příkazem powerpoint se už rozběhl.
Napříč klávesnicí bylo všeobecně známo, že jeho stopařské schopnosti předčívají schopnosti běžných venkovních jezevčíků a tak nastalá situace dávala tušit, že tahle bitva je nejspíš prohraná. Zástupce powerpoinťáka se ještě marně zkoušel vmísit do davu mezi powershell a poweroptions, velký enter se zkusil aspoň zaseknout, ale vše marné. Zástupce byl promptně vyhledán a umístěn opětovně na plochu a zaseklý velký enter byl obejit službami toho malého. Čistý a nepopsaný Powerpoint se tedy otevřel, připraven vstřebat další nánosy korporátních „mouder“ a vygenerovat desítky procent úspor a ekonomického růstu.
Huang, nyang, han... klávesnice to v poslední obraně zkusila ještě čínsky, ale tahle zeď, byla také brzy prolomena. Hodiny trýznění započaly.
„Efektivita hospodaření a náběhy nových zlepšení k dosažení cíle.“
Všechny klávesy obsažené v této větě si okamžitě vzaly antidepresivum, Éčko, které mělo tu čest býti použito 8x, rovnou dvě. Uživatel pyšně vršil další slova a věty, bez ohledu na potřeby a touhy písmenek pod jeho prsty. Za oknem zapadající slunce oznamovalo, blížící se konec jedné krásné neděle.
„ Osm večer – ještě to přepíšu do angličtiny,“ hlásí si pro sebe psavec spokojeně. Ctrl Alt a Delete okamžitě vyhlašují poplach a okamžitě svolávají krizový štáb, kde řeší, jak dosáhnout ukončení této tryzny. Diskutují až do doby, kdy se po dalších 4 hodinách situace vyřeší sama. Tvůrce dokončil své dílo. Spokojeně zaklapává notebook. Nevypíná ho, jenom přivírá jeho horní část. Chce aby zůstal v pohotovosti, na zítřejší prezentaci před „důležitými lidmi“.
„Tý vole, von nás nevypnul, to se vůbec nevyspíme, komentuje nastalou situaci notně frustrovaný escape. Bude se zase svítit na chodbě a celou noc půjde klimoška, což mu kýváním potvrzuje jak pohotovostní světýlko režimu spánek, tak malý větráček, mající za úkol ovívat procesor. Na širší debatu o nastalé situaci však nemá žádná z kláves sílu ani náladu. „Dobrou noc, dobrou, dobrou, šíří se přání napříč klávesnicí od F1 až po page down. Světýlko svítí, větráček hučí. Noc plyne. Až k ránu, poté co baterie vyhodnotila, že už toho bylo akorát tak dost, klávesnice poprvé pořádně zabere.
Když se tvrdým resetem a napojením na elektrickou síť opět probudí, je překvapena, že je v jiné místnosti, a že se tam nenachází sama. „ Hello, Hola, Halló, Bonjour,“ zdraví jí ostatní klávesnice od kulatého stolu, které si tam skupina okravatovaných mužů ve firemních košilích, před chvílí odložila.
„Where are you from ? De dónde éres ?“ pokouší se naše klávesnice o zdvořilou diskuzi s ostatními kolegyněmi, které zavítaly ze zahraničí.
„Are you looking forward, to this meeting?“
„Yes of course,“.
Je unavená a zároveň je jí lehce na zvracení, když si vzpomene, co se bude za chvíli číst. Stydí se za to, čemu se podvolila, zase ty kecy. Chtěla by napsat třeba báseň. Krátce se zasní. Nejradši by s tím tady už sekla. Ale to už armáda stejně oblečených těl přichází a otevírá své elektronické bible. Jde na řadu jako první. Něco se ale děje, pisálek v kravatě nic neotvírá, nic nečte. Místo toho mačká Ctrl, F , vypouští hledacího psa a s lehce vyděšeným pohledem a omluvným úsměvem, říká něco do pléna. Znovu dvojhmat, znovu příkaz psovi … a znovu …. a zase. Ale světe div se, ani ten proslavený pes nic nenachází.
Napětí v místnosti by se dalo krájet. „Cože Vy tu prezentaci nemáte?“
„Proboha on tu prezentaci nemá!“
„Zabil celý meeting.“
Informace se šíří místností jako vir, dobrá nálada klesá, zato ceny letenek, jež pomohly přepravit těla ostatních majitelů klávesnic náhle viditelně stoupají a náš autor se zároveň propadá hierarchií firemních obleků, někam na úroveň slušivých montérek.
Jen malá disketka a také klávesy Control a S se spokojeně usmívají. Už dávno se totiž rozhodly, že budou ukládat pouze básně.
