Od jisté chvíle, je pro mne jízda výtahem jedinečnou až lehce erotickou chvílí s mravenčením mezi lopatkami a vůní dobrodružství.V Praze jsem byla pátým rokem, ale za tu dobu jsem pořád nepotkala nikoho, koho bych s chutí přivezla 400 km na východ s jásotem: „To je on!“
On, ten vysoký, nosatý, kudrnatý a jednoznačně úžasný PAN BOŽSKÝ, kterého jsem si vysnila.
Žádný kravaťák, ajťák ani pojišťovák! Měla jsem přesný popis a ten vysílala do vesmíru, dle návodu z knížky Jak si správně přát.
Až jednou byl ten okamžik tady.
Pánská vůně, bílé triko, safari kalhoty... Zvednu oči a je tam kudrnatá hlava s veselýma očima a zahnutým nosem. Ptá se mě: „Do kterýho?“
Jo, je to Pražák jak vyšitý.
Cítím, jak se mi všechny nabyté znalosti o randění motají dohromady. Zjišťuji, že na sobě vůbec nemám ten outfit, který jsem pro tuto chvíli naplánovala, nemluvě o splihlých vlasech.
Mám zhruba 30 vteřin, než výtah vyjede do 4. patra a budu muset vystoupit. Teď je ta kapitola, kterou jsem nedočetla, jelikož jsem se soustředila na to, aby ten pravý vůbec přišel!
Začínám se potit a cítím, jak se mi ramena otáčejí dovnitř. Hrbím se…ale nejde to zastavit. Můj přirozený úsměv zůstal mezi 1. a 2. patrem.
Cink.
4. patro a já pro záchranu moravského klanu udělám cokoliv: „Nepůjdeme někdy na kafe?“ svíjím se v mezidveří a výtah cinká dál, abych okamžitě vypadla z tohoto prostoru.
Kudrnáč se ani nezamyslel a jako by nic odpověděl: „Můžem.“
Můžem by mělo znamenat ano... nebo snad ne? Nebo je to jen něco jako možná?
Jsem mimo a žádná další fyzická reakce nenasvědčuje tomu, že by si chtěl napsat mé telefonní číslo. Takhle to přece nemůžu nechat!
„Tak jo, fajn, a jak se spojíme?“
Větší nápovědu už jsem mu dát snad nemohla. Zajiskřilo mu v očích a vymyslel, že bychom si mohli vyměnit čísla. Uf.
Je třináct let poté: dvě děti, tři podnájmy, několik životních karambolů.
Jedeme výtahem namáčknutí na sebe. Z každé strany kufr, dítě, koloběžka, v rukou helmy, nákrčníky, čepice a nedojedené sušenky.
Mrkneme na sebe. Vše je tak, jak být má.
