Dlouze se na ní díval. Zdála se mu hezká. Vlasy jí volně splývaly přes ramena do půli zad. Měla vysokou štíhlou postavu a dlouhé nohy. A taky ostře řezané rysy v obličeji. Dodávaly jí charisma. Možná právě to mu trochu vadilo. Raději by měl vedle sebe ženu, která bude působit méně samostatně a rozhodně. A taky trochu zranitelně. Ženu, která bude vypadat, že potřebuje chránit a hýčkat. Dívku něžnou, jako byla Eliška.
Tu opravdu miloval.
Ale copak Lenka taková není? Nepotřebuje objetí a podporu? Najednou mu připadaly jeho myšlenky směšné. Dobře věděl, že Lenka je s ním šťastná. A taky že je zranitelná. Za těmi tvrdými rysy a rozhodností se skrývala křehká osoba, která toužila po partnerovi, který ji poskytne zázemí a lásku. Bez ní by chřadla a on to věděl. A taky poznal, že lásky od ní dostává měrou vrchovatou.
Tak proč nemá jasno? Štvalo ho to.
Už krátce potom, co Lenku poznal, mu vstoupila do života ona. Ale proč proboha? Chtěl ji odehnat, ale nešlo to. Vztah s Lenkou byl čím dál lepší a pevnější. Brzy pochopil, že má vlastnosti, které si u své partnerky vždy přál mít. Rozumově měl tedy jasno. Lenka je ta správná žena pro život. Ale srdci poručit nedokázal. Trvalo to už dva roky a Ona ho pořád navštěvovala. Přicházela bez ohlášení. Někdy na čas zmizela a on věřil, že už se s ní nepotká. Ale mýlil se. Našla si ho znovu a chtěla s ním být také. Snažil se jí skrývat, aby Lenka nic nepoznala. Ale odehnat od sebe ji nedokázal. Nevěděl, jak to má udělat, možná na to neměl vnitřní sílu. A rozejít se kvůli ní s milující Lenkou? Bláznovství. Dobře věděl, že takovou ženu už nemusí nikdy potkat. Měl ji moc rád, jen nevěděl, jak to udělat, aby ji skutečně miloval. Stále si kvůli tomu kladl otázky. Je to ta pravá? Mám s ní skutečně zůstat?
Všimla si, že si jí prohlíží. Dělal, jako by se na ní díval náhodou a jeho pohled nic neznamenal. Odvrátil oči do talíře s večeří, kterou mu Lenka připravila. Ostatně jako každý večer, pokud se nezdržela v práci.
„Děje se něco?“
„Ne, všechno je v pořádku,“ usmál se na ni.
A sám se tomu snažil uvěřit. I ona by ráda věřila. Ale opakovalo se to už nějaký čas. A Lenka byla dost empatická na to, aby si ničeho nevšimla. Tentokrát se zeptala.
„Ty někoho máš?“
„Ne nemám, co Tě to napadá?“ zvedl tázavě hlavu.
„Vím, že se s Tebou něco děje.“ Už nic dalšího neřekla. Bylo mu jasné, že se odpovědi bála a že se jí ulevilo. Ale také pochopil, že ani ona už to tak dlouho nevydrží.
Rozhodl se, že takhle už to dál nejde. Jednu z nich musí ze svého života vyhnat. Buď pochybnost nebo Lenku. S oběma žít nemůže. Utrápilo by ho to.
