Jsem revizor v MHD. Mým cílem je chytit co nejvíce černých pasažérů. Můžu s klidem říct - a není to chlubení -, že černého pasažéra poznám na první pohled. Jdu najisto. V tom jsem machr. Ale proto tuhle práci nedělám.
Víte, cítím se sám. Mám tuto práci jako terapii na tu samotu. V tramvaji se léčím, seznamuji se. Když vidím nejistou černou pasažérku, přispěchám na pomoc. Popovídám, po duši pohladím, i pokutu odpustím. Často i něco více dostanu. Jsem lovec, lovec žen.
Tak, už přijela... Že by tu tentokrát pro mě nic nebylo? Ale jo. Tamhle vzadu u plošiny. Sedí toporně v koutě, oči upřené na jeden bod v dáli, ani nevnímá, kudy ta tramvaj jede. To je ona. Má dnešní laň. A já její rytíř! Tak do akce.
„Dobrý den, kontrola jízdenek. Neslyšíte? Dobrý den, předložte jízdenku.“
„Promiňte, neslyšela jsem vás. Co jste říkal?“
„Kontrola jízdenek.“
„A jakých jízdenek?“
„Děláte si ze mě legraci? Jste v tramvaji, a tou se jezdí za peníze. Musíte mít jízdenku.“
„Ó, ano, to já vím. Jen jsem se zamyslela. Omlouvám se vám.“
„Já mám pochopení, to se stává. A na co jste myslela?“
„To je jedno.“
„Není, zajímá mě to.“
„Ale vy chcete přece tu jízdenku.“
„Ne, teď ne, třeba později. Tak na co jste myslela?“
„Na sex.“
„Na sex?“
„Jo. Chtěl jste to vědět, tak to říkám bez obalu. Asi vás to zaskočilo.“
„Ano, to máte pravdu.“
„Co s tím uděláte?“
„Vrátím se k té jízdence. Máte ji?“
„Ano. V kapse.“
„To je škoda.“
„Blafuju.“
„Já vím. Vy jste to zkazila.“
„Co?“
„Já mám být tím lovcem.“
„Aha. To tak neberte, ta doba už byla.“
„Jaká doba?“
„Kdy ženy nelovily.“
„Vy mě lovíte?“
„A co vy si o tom myslíte?“
„Že mě začínáte zajímat.“
„Opravdu? To je dobře. A co vás zajímá?“
„Co posloucháte? Co jíte? Co máte ráda? Co děláte dnes večer? A proč vstáváte?“
„Vystupuji. Takové, jako jste vy, si mažu si na chleba.“
