Vracím se tak pozdě z vojny, i když celou poslední etapu jsem věřil, že to půjde rychleji. Čekal jsem, že oficíři budou mít vlastní zájem zbavit se nás co nejrychleji. Nebylo to tak jednoduché. Ale co, konečně jsem v Praze. Už nikdy Itálii nechci vidět!A co doma? Za pár minut uvidím mámu i děti. Nebude to asi nic moc veselého. Malá Verunka zemřela pár měsíců po začátku války. Stará psala, ze hlady. Pět krků nemohla uživit mačkáním knoflíků a sem tam nějakou opravou prádla.
No tak, do toho! Ani se netěším! Bude to samé lamentování a brekot mojí staré. Nemohu čekat žádné radosti. Znám ji! Furt jenom brečí a fňuká.
Už jsem v naší ulici. Pěkně zpustla. Tak! Teď nádech…Snad to zvládnu!
Je to, jak jsem čekal. Máma brečí a děti odběhly. Už jsme jenom s malou. Kdybych si mohl aspoň zašpásovat. No co! Večer zajdu na pivo a půjde to líp.
Kluci se už vracej. Co to ale přinesli? Vždyť to je tuřín! Jeden přes druhého křičí. „Tatínku, byli jsme až za Krčí. Viděli jsme plné pole. Máma udělá zelí a brambory tam ještě nějaké budou.“
Vzbouřil se ve mně nahromaděný vztek a ponížení z toho, že nemohu vidět svoje děti v lepších podmínkách. Začal jsem na kluky řvát: „Moje děti nebudou krást ani v této době. Jsme slušná rodina a to, co jste udělali, je odporné. Krádež je krádež v každé době! Okamžitě to jděte vrátit! Válka v tom nemůže nic změnit. Tak alou zpátky!"
No! A máma zase brečí!
