Vím, že má pravdu a zná mě dost dlouho na to, aby jí bylo jasné, čeho se bojím a proč. Jenomže ani sto kilo rozumných argumentů nevyváží zkušenost s jednou hysterickou potenciální tchýní, běží mi hlavou před dalším hltem tramínu.
„Tak jo,“ rezignuji „já to risknu.“ Alkohol mi evidentně posílil sebevědomí a dodal odvahu. “Ale musíš mi poradit, co si mám obléct, a co vzít s sebou.“
„No jasně!“ odvětila kamarádka a nalila třetí skleničku.
Pak už to šlo ráz na ráz – ve čtvrtek jsem objednala kytku a medovník, v pátek mi Adéla pomohla vybrat kalhotový kostým a blůzu, a v sobotu jsem s kadeřnicí mezi barvou a stříháním probrala zaručeně fungující lichotky budoucím tchýním. Adéla ještě pro jistotu v sobotu večer přišla, aby mi zkontrolovala garderobu, odstříhala visačky a u dvou lahví rulandského pozvedla sebedůvěru.
Neděle. Nějak mi nejede snídaně, ale aspoň jogurt s müsli dám, kafe a tři cigarety.
Sobotní nevinné posílení vínem mi asi úplně nesedlo.
„Marku!“ volám z koupelny, „v kolik přesně máme u vašich být?“
„V neděli se vždycky obědvá ve dvanáct,“ houkl od počítače. „Ve dvanáct, ve dvanáct, to abychom vyjeli nejpozději ve čtvrt,“ běží mi hlavou, zatímco miláček přišel za mnou a zezadu mě objal.
„Neboj! Nejdeš před nějakou inkvizici, jen tě chtějí poznat, to je přece logické. Máma je hodná a tátovi se budeš určitě líbit. Baví ho historie, budete si mít o čem povídat.“
Jo, jo, to mě tak uklidnilo! Už podruhé za posledních pět dní slyším od někoho slovo „neboj“. To vážně na všechny působím jako vyděšené kuře, které má ze všeho strach? Asi jo. A asi je to i pravda.
„Dobrý den, ráda vás poznávám“, letí mi z pusy úplně automaticky. Tatínek úsměvem prořízne svůj mírně prošedivělý plnovous. Milý sympaťák - jestli je tohle předobraz Marka po třiceti letech našeho manželství, tak to beru. Drobná dáma vedle něj si mě prohlíží velkýma hnědýma očima a zčistajasna, bez varování, mě obejme a vlepí mi pusu na tvář.
Jsem já ale trubka!
Jak mě mohlo vůbec napadnout, že by mě rodiče muže, který mě tak miluje, neměli rádi! V duchu se jim omlouvám a rázem zkušenost se zlolajnou matkou expřítele odplouvá do mrtvého moře. Jak mně se ulevilo! Napětí, které mě ochromovalo několik posledních dní, bylo to tam. A stejný názor měla i moje střeva. Jogurt se evidentně nepohodl se zbytky včerejšího vína a ranním espresem povzbuzeným cigaretami, takže ani vločkám se nepodařilo celý proces přibrzdit. Musela jsem a musela jsem hned!
„Moc se omlouvám, ale mohla bych prosím použít vaši toaletu?“ vyskočilo ze mě tak rychle, že nikdo z přítomných nestihl zaprotestovat a jen maminka mi duchapřítomně ukázala ty pravé dveře. Sotva jsem zapadla a usedla, začala jsem se modlit, aby všichni pokud možno co nejdříve odešli z bezprostřední blízkosti dveří, za kterými jsem trůnila.
Přes zvuky, které ze mě vycházely, jsem nemohla slyšet hovor, který se v hale odehrával, ale doufala jsem, že všichni tři byli v tom okamžiku atakováni vzácným virem způsobujícím akutní nedoslýchavost, ideálně neléčitelnou.
Když dolní část mé osobnosti konečně přestala hovořit vlastní neartikulovanou řečí, zaposlouchala jsem se... Uf! Společnost se evidentně taktně přesunula do jiných prostor bytu. Ulevilo se mi podruhé. Na chvíli. Přesně do okamžiku, než jsem sáhla po toaletním papíru. Byl nepřítomen. Seděla jsem na cizí toaletě, v cizím bytě, s totálně zaneřáděnou zadnicí bez jediného kousku papíru, bez umyvadla. Kalhoty mého luxusního kostýmku poklesly hluboko pod kolena. První slza rozmázla řasenku pravého oka až k bradě, druhá se zasekla, protože ji přibrzdil pocit. Pocit, že kalhoty nesklouzly tak rychle jen samy od sebe. Sáhla jsem do kapsy, která už byla až u kotníku, a nahmatala jsem manikúrové nůžtičky. Evidentně je tam zapomněla Adéla při odstřihávání visaček a štítků. A já, totálně vystresovaná při oblékání, jsem si toho nevšimla. Spása! Jediné, co jsem mohla obětovat, aby to společnost, která mě očekávala, nezpozorovala, byly kapesní váčky. Odstřihla jsem tedy hbitě obě kapsy a vypiglovala jimi vše, co bylo potřeba. Celý čin uzavřela tři spláchnutí.
V tu chvíli jsme se konečně poprvé v životě opravdu přestala bát.
