Kdo by nebrečel nad Josém, umírajícím býkem a nevěrnou Carmen. Myslela jsem, že vzlyky toho večera žádné jiné operní dění nepřekoná. Jenůfka je překonala.
Melodičtější předehru a citlivější operní hudbu, moderní a krásnou jako Janáčkovu Její pastorkyňu, jsem nikdy neprožila. Tady jsem začala plakat už v polovině druhého dějství. Z očí se valily potoky slz, prostěradlo by nestačilo. No, a když Jenůfka zazpívala… Ej mamičko, kterak jste ho pochovaly,… potoky se změnily v řeku slzí.
Řekla jsem si „copak mé dojetí poroste od opery k opeře? Mám ještě lístky na Aidu, a jak to tak vypadá, budu řvát už v prvním dějství.“
V Aidě jde o válku, zradu a lásku dvou mladičkých dívek, Aidy a Amneris, k jednomu muži, kapitánu Radamesovi. Ale lidé na ni chodí především, pro nádhernou melodii sboru Židů.
V roli Aidy hostovala slavná postarší Rumunská diva, co v pohodě přezpívala celý orchestr, i když to rozbalil na plné pecky. Zpívala krásně.
Měla skvostný hlas. Vážila však 90 kilo a měla prsa, co se dmula od zlaté šerpy v pase až k ohryzku. A když Aidička měla lehce jako vánek přeběhnout jeviště, ozvalo se: dus, dus, dus, a děvče muselo s běháním přestat, protože se jeviště příliš otřásalo. Utírala jsem si slzy od smíchu a ucpávala kapesníkem chechtající se ústa, abych nepohoršila milovníky Verdiho.
I mladého kapitána Radama zpíval starší pán. Prošedivělý, ale ztepilý. Nožičky měl sice jako nitky, ale jeho hlas byl silný. Hodně se podobal kulisám, protože stejně jako ony, po celé dějství nehnutě stál. Tehdy můj tichý smích opět probublal napovrch.
Roli Amneris zpívala paní, pravda, trošku korpulentnější, kterou miluji nejen pro její hlas, ale i pro její vtip a smíškovský obličej. Samozřejmě, že zvládla svůj zpěv na jedničku a byla báječná. Závěrečný part měla zazpívat v kleče. Když padla do kleku, ozvala se rána jako z děla, podlaha mocně zaduněla, stejně jako při běhu Aidy.
Bohužel, z kleku se Amneris na první dobrou už nedostala. Opřela se proto rukama o podlahu, provedla kočičí hřbet, pak pokrčila levé koleno do pravého úhlu, o ně opřela své ruce, mocně se odrazila a švihem se postavila do stoje spatného. To už jsem hýkala, a abych nepobouřila vážně se tvářící ódium, předstírala jsem silný pláč.
