Jednoho dne přivezli z daleka zbrusu novou květinu. Bylo kolem ní takového humbuku, že každé stéblíčko té nejobyčejnější trávy planulo zvědavostí, co je to zač! Rododendrony, begonie i další favorizované princezny a králové se báli eventuální konkurence. Čekali, ale nic se nedělo.
Ta údajná vzácná kráska tady seděla, mlčela a nic. Hlavně tedy nekvetla. Zpočátku se ostatní vyptávali: „Odkud jsi? Jakou barvu mají tvoje květy? Kdy vykveteš?“
Jenomže neznámá orchidej jen hleděla a tajemně mlčela. Ostatní spolurostliny se tedy nejprve uklidnily. „To není žádná konkurence!“ povídá leknín. „Naopak,“ přitakala jedna ze vzácných masožravek, „je vidno, že sem nepatří.“ A tak začaly útoky a výsměch. Chudák orchidej se pokusila bránit: „Objevili mne teprve nedávno v Tichomoří. Kvetu jen jednou ročně.“
„Slyšíte? Ta je blbá! Myslí si, že je někdo zvědavej na květ jednou za uherák!“ spustila begónie.
„Podívej se na mne, jsem krásný a zdobím celoročně zahrady svými nádhernými květy!“
A tak čas plynul a nakonec už se květiny podivné příchozí nevysmívaly, protože na ni zapomněly. Až jedné noci, když obvykle vše spí, pobudil rostliny velký zmatek a hluk. V zahradě byl i televizní štáb a zaměstnanci zahrady běhali, jako kdyby bylo pravé poledne. Nechápavé rostliny kroutily okvětními lístky, když náhle uviděly přenádherný květ orchideje v plné záři reflektorů.
„Bože, ta je nádherná! Koukněte na ní. Všichni mají oči jen pro ni!“ znělo nocí.
Poučení: Kdo si počká, ten se dočká.
