„My jsme tak krásné, dívejte se všichni! Ty naše krajkové mini. Hotové tanečnice. Umělkyně. Velmistryně. Hej bedly, vy byste nás měly bedlivě sledovat , máte se tedy co učit. Nosit takové ušmudlané sukně a k tomu ten nemožný střih!“
„Ale krása přeci není všechno,“ namítly bedly. Červené krasavice se jim jen vysmály. „Vy hastrošky, to určitě. Pche! Než vypadat takhle, to se raději zahrabeme pod mech.“
Ostatní houby si jen potichu povzdechly. Byly na to vychloubání už zvyklé.
„A jak nám sluší ten rudý odstín klobouků. Jen podtrhuje naši dokonalost. A bílé puntíky dodávají ženskost. Mohly jsme vyrůst do větší krásy?
A co vy, klouzci, poklouzánci! Že se ani vy alespoň jednou neumyjete. Houba aby se štítila vás dotknout! Ještě že jsme daleko od vás, fuj.
No a vy tam vzadu. Hej, no neschovávejte se. Lišky! To jste tak hloupé, že si musíte půjčovat jméno od těch zrzavých chlupatých zvířat?“
Houby byly z těch řečí velmi smutné. Chovaly se k sobě s úctou, a tohle bylo už vážně moc. Vystoupil proto odvážný hřib: „A k čemu Vám to vše je, když Vás nikdo nemá rád? Nemáte kamarády, lidi vás nesbírají, nikdo si s vámi nepovídá. To vás baví?“
Mochomůrky se rozohnily, oponenta nečekaly: „No a co?! My žádné kamarády nepotřebujeme. To bychom si tak pomohly. Jeden lepší než druhý. A lidi ať si trhnou nohou. Beztak mají dvě, nevystačí s jednou, ubožáci!
A co vy si to vlastně dovolujete? Takhle s námi mluvit! Podívejte se nahoru. Vypadáte, jako když jste skočili šipku do psího... no, stydno by nám bylo, takhle chodit mezi houby.“
„Ty vaše jedovaté poznámky vás budou jednou mrzet, uvidíte.“
A jak hřib předpověděl, stalo se. Hned druhý den zrána vyrazili lidé do Houbáku a odnášeli si domů plné košíky. Po cestě si povídali, jaké pochutiny si z nich připraví. Sesbírali všechny houbičky, malé, velké, dokonce i houby starší. Jediní, koho si ani nevšimli, byli červené namyšlené dámy.
„No a co říkali si, však mi si vystačíme samy.“
Týden na to ale ani jednou nezapršelo, a tak žádné nové houby nevyrostly. V celém lese jen mochomůrky červené. A protože jim chyběli ostatní, po kterých by mohli plivat jedovaté sliny, začaly se obouvat jedna do druhé. A jak tak plivaly a plivaly, najednou z mechu vykoukly malé zelené čepičky a začaly se vší silou neohroženě dobývat na svět. Byly jich stovky! Takové kolegyně mochumůrky jaktěživ neviděly. A jen co nově příchozí otevřely oči, spustily: „Jéé, co je to tady za chudinky? Ty jejich sukně, naprosto mimo! A žádný prsten, který by zdobil ty jejich staré nohy. A ta barva, to nenosily ani naše babičky.“
Červené klobouky začaly se smutně sklápět k zemi, neměly slov. Ty zelené krasavice byly až moc jedovaté, než aby se jim dokázaly postavit.
Moc si přály, aby se jim vrátili hříbci, klouzci. I ty pomuchlané babky jim scházely. Jak postrádaly jejich dobrou duši. Jak vzpomínaly na vlídná slova, kterými se mezi sebou odměňovali. Ale už bylo pozdě. Široko daleko se mezi houbami rozkřiklo, že teď lesu vládnou mochomůrky zelené, ty nejjedovatější z jedovatých, a tak už se žádná houba neodvážila vyrůst z mechových peřinek Houbáku.
Tomu se začalo říkat Jedumor a byl z něj slyšet jen tichý pláč červených klobouků a to nejotrávenější houbování zelených královen.
Poučení: Jak se z lesa volá, tak se z lesa ozývá.
