„Víš, tehdy byla silná bouře, moře běsnilo a loď se kymácela. Déšť a vítr loď zavlekly k útesům, ze kterých zářil do dálky maják. Byla noc. Když jsem se ráno probudil, maják už nezářil, loď roztříštěná o skálu, nebyla schopna další plavby, ten ostrov jsem neznal, nevěděl, jak daleko od domova jsem. Když jsem trochu sebral síly a došel k majáku, poprosil jsem službu o pomoc.“
„A byl jsi zraněný?“ zeptal se malý syn.
„Ne, jenom potlučený a vyčerpaný, měl jsem štěstí.“
„A myslíš, že tam ten pán, co Ti tehdy pomohl, bude i dnes?“
„Doufám, psal jsem mu dopis, že se přijedeme podívat.“
„Vůbec si nedokážu představit, že by to tady mohlo vypadat jinak, je tu tak hezky, tati!“
„Tak pojď, zakotvíme a půjdeme se podívat dovnitř.“
