„No, no, jen se nevytahuj. Takové obyčejné pití a dokonce jen desetistupňové. Být tebou zalezu a budu zticha,“ zašumělo bílé víno.
Pivo na to odvětilo: „Musím být správně vychlazené, protože stejně jenom já se nejlíp hodím k teplé večeři, aspoň tady v Čechách.“
„No, co se správné teploty týče, o tom já taky něco vím,“ zasyčelo víno. „A nebuď si tak jisté, pivo, že sáhnou po tobě. Já jsem přece ušlechtilejší a večeře se mnou je slavnostnější nežli s tebou.“
Když dohadování o tom, kdo je lepší uslyšeli ostatní, vstoupili do hádky a zabrblali: „Jen se tady vy dva nenaparujte, jste oproti nám učinění nýmandi.“
Podobné invektivy se ozývaly francouzsky, španělsky, anglicky, italsky i rusky.
Pivo i víno byly náhle zajedno a vyštěkly: „Nevytahujte se tady na nás, vy imigranti, my jsme domorodci, prověření léty, a proto víme, že naši páni nás mají nejradši.“
„Becherovka se zrovna nadechla, že taky něco řekne, ale byla okřiknuta pivem: „Ty drž zobák, zradila jsi svůj národ, prodala ses do cizích rukou, nemáš právo za nás tady mluvit.“
Najednou zazněla angličtina vyšších vrstev a Gin kultivovaným hlasem zahučel: „Jsem aristokrat, vy modré límečky, a jsem skvělý, zvláště, spojím-li své síly s kamarádem Toníkem.“
Než se hádka mezi nimi stačila znovu rozvinout, dveře lednice se najednou otevřely. Všichni strnuli. Denní i elektrické světlo ozářilo barevné láhve, ty skleněně zachřestily, stouply si na špičky a jemnými hlásky cinkaly: „Vyber si mne, vyber si mne.“
Ruka sáhla po láhvi, co ani nedutala, nemohla přece konkurovat takovým esům, proto ukryta ve dvířkách lednice, celý den prospala.
„UÁÁÁÁ,“ zívla a probrala se z dřímoty, když ji pán vytáhl na světlo boží, odhodil její oranžový klobouček, přiložil si ji ke rtům a mocné doušky Mattoniho kyselky svlažily jeho hrdlo.
RIVALITA
(původní dlouhá verze)
„Za chvilku naši uvaří večeři, potom se posadí k jídlu a sáhnou po mně,“ pravilo pivo.
„No, no, jen se nevytahuj. Takové obyčejné pití a dokonce jen desetistupňové. Být tebou zalezu až dozadu a budu zticha“ zašumělo bílé víno.
Pivo na to odvětilo „musím hledět, abych mělo tu správnou teplotu, protože stejně jenom já se nejlíp hodím k teplé večeři.“
„Co se správné teploty týče, o tom já taky něco vím“ zasyčelo víno. „A nebuď si tak jisté, pivo, že sáhnou po tobě. Já jsem ušlechtilejší a večeře se mnou je slavnostnější nežli s tebou.“ Než pivo stačilo odpovědět, do hádky vstoupil silný borec z Gruzie. „Jen se tady vy dva nenaparujte, podívejte se na mne“ zahulákal „jak jiskřím, jakou mám vůni a chuť. Do toho se ozvalo pohrdavě TSSS „je suis Napoléon“ a vzápětí na to španělsky „yo soy Tequilla, de México.“ Než tyhle těžké váhy mohly pokračovat ve svých tirádách, pivo i víno byly náhle zajedno a hádavě řekly „nevytahujte se tady na nás, my jsme domorodci, prověření léty a na takové emigranty jako jste vy, není nikdo zvědavý.“ Napoleon zahučel, „bodejť by jo, jsem hodně vzácný, pijí mne jen z broušených sklenic a v malém množství.“
„Mne taky, mne taky,“ unisono křičely Gruziňák a Tequilla. „Neječte tady, už to nemůžu poslouchat. Samozřejmě, že sáhnou po mně“ jedovatě šplíchla hladinou whisky. „Jen abyste se tady všichni nezbláznili“ zašelestila obalem višně v čokoládě. „Už se těším, jak u kafe budou svlékat moje lesklé růžové šaty a mlaskat při dotyku s mým tělem.“ „Mlč, hloupá višně, tady se jedná o pití, a ne o pamlsky, mudrovala whisky. „Neříkám, že by pivo nemělo u večeře šanci, ale až se páni posadí do křesel, budu to já, koho si vyberou. Podívejte se na mou jantarovou zář a na moje mládí. Je mi 18 let, jsem akorát k nakousnutí, tedy k otevření.“
Pak vynesla svůj největší trumf a pravila „jsem ohnivá, protože jsem zrála v dubových sudech, vymývaných šery, kdo z vás to o sobě může říct?“
„Tsss, sudy, nesudy, nemáte stejně žádnou šanci“ hučel Gin. „Já jsem přece gentleman a aristokrat, průzračný ve svém konání, voním po borovicích a jsem skvělý, zvláště pak, když spojím své síly s kamarádem Toníkem.
„Už se všichni jděte vycpat“ řekly společně bílé a červené Cinzano.
„Někteří jste moc silní, další moc obyčejní a všichni máte palčivou chuť, bez sladkosti. To my sladce padáme na jazyk a když nás pán zchladí kostkou ledu a přidá kousek citronu, jsme neodolatelní. „No to bych se tedy divilo“, řeklo zeleně oblečené Martini. „Vaše chuť je přímo sprostá, moc sladká a cukrovkáři se vás nesmí dotknout. To já, já jsem delikatesní. Vůni mám jemnou, jsem suché i polosuché a dohromady s milovanou olivou jsem prostě k sežrání, tedy pardon, k excelentnímu napití.“ vytahovalo se. V rohu vedle sebe stály vodka, rum, fernet, a tiše si mezi sebou šeptaly „jsme to přece my, co jsme nejdříve vypity do poslední kapky, tak ať se ti snobové nevytahují.“
Becherovka se zrovna nadechla, že taky něco řekne, ale byla zakřiknuta pivem, že „zradila svůj národ, prodala své know how do cizích rukou, tak ať drží hubu a krok.“
