Madeira je proslulá svými výrobky z proutí, a tak je logické, že i místní sáně zvané babosas jsou ze stejného materiálu. Nejsou to jen tak ledajaké sáně, tyto svým tvarem připomínají sáně děda Mrazíka z ruské pohádky, ovšem na Madeiře řídí tyto sáně místo Mrazíka tzv. „muži v bílém“. Ti jsou oděni do bílých plátěných kalhot s černým páskem, sněhobílé košile s krátkým rukávem a hlavu jim zdobí slaměný klobouk.
Já jsem se pro jízdu na saních nadchla okamžitě, horší to bylo s mými kamarádkami. Původně se mnou žádná z nich jet nechtěla, nakonec se však jedna z nich hecla a řekla, že pojede. Byla to zrovna ta, která s sebou na naši letní dovolenou přibalila i kamaráda, bez kterého nedá ani ránu - Kinedryl. Jistě chápete, že ve mně trošku hlodaly pochyby, jestli tu jízdu vůbec zvládne. Dorazily jsme k místu, odkud sáně vyrážely.
Ten, kdo Madeiru nezná, si jen stěží může představit, kudy se tady vlastně jede. Madeira, ostrov věčného jara je sopečného původu, a tak se i hlavní město rozkládá na úpatí vysokých hor. Úzké a klikaté silnice jsou tady tak prudké, že se opravdu dají sjíždět nepřetržitě celý rok na saních. V momentě, kdy jsme zahlédly, jak dřevěné ližiny saní podkluzují na skutečně hladkém asfaltu všemi směry, jsme zpanikařily.
Chvíli jsme váhaly, jestli vůbec nasedneme. Přece jen 1 jízda stála 25 euro na osobu, pokud pojedeme spolu, bude to pro obě za 30. Kamarádka nakonec rozhodla, že bude nejlepší, když se trošku, před tou divokou jízdou něčím ostřejším posilníme.
Vešly jsme tedy do nedalekého baru a řekly číšníkovi, že chceme něco na kuráž, abychom do těch zatracených saní vůbec sedly. Číšník se jen pousmál a zeptal se: „Very strong Poncha?“, my jen přikývly a už jsme měly před sebou na stole dvě štamprličky.
No, a cože to ta velmi silná Poncha vlastně je? Je to míchaný nápoj z čerstvé ananasové a marakujové šťávy, vodky, rumu a medu z cukrové třtiny, který si tenhle číšník ve svém baru připravuje každé ráno sám. Když jsme ho vypily, zjistily jsme, že ještě stále nemáme dost odvahy, abychom jely. Proto jsme objednaly u číšníka ještě jednu rundu.
Já chtěla v pití pokračovat, ale kamarádka už nechtěla. Daly jsme si tedy na závěr alespoň symbolicky ještě jednu štamprličku na půl.
Mírně unavené jsme se vydaly na start.
Usedly jsme do saní a nechaly se s našimi řidiči zvěčnit na fotografii.
Chlapi uvedli sáně provazy do pohybu, naskočili dozadu na dřevěné ližiny a už jsme jeli. Byly jsme s kamarádkou tak ovíněné, že jestli čekáte, že vám tady popíšu, kudy jsme jely, tak to nemohu sloužit.
Pamatuji si jen, že se na nás ti chlápci ani neusmáli, za to my s kamarádkou jsme se smály a fotily pořád. Ta very strong Poncha měla totiž 52 % a jelikož jsme neobědvaly, tak se ten její účinek v odpoledních hodinách tak nějak znásobil.
Samozřejmě, že jsme ječely, to když sáně smykem projížděly zatáčky a vyhýbaly se autům, nicméně 2 km dlouhou cestu jsme ve zdraví přežily, ba co víc, naše kamarádka stačila v cíli ještě pořídit důkazy o tom, v jaké rozverné náladě jsme nakonec do cíle dorazily.
Jo a mimochodem, díky těm panákům, se nám celková cena za jízdu na saních vyšplhala z původních 30 na konečných 45 euro!!!
