Jsem pohodlně opřený v sametové sedačce v kruhu blízkých přátel. Jsem s nimi rád, a přesto mé myšlenky utíkají mimo tento prostor i čas. Ven z místností, do přírody, na louku…. Za dobrodružstvím. Za vůní začínajícího léta. V duchu před sebou vidím nevinný dětský pohled, v uších jako zvonkohra zní dětský smích a opětovně slyším roztomilé „Dědo….“
Myšlenky samy začaly zpětně kreslit živé obrazy.
Klečíme na sedmikráskovém koberci s mým vnukem a čekáme, až má žena odstartuje závod. Tři, dva, jedna, start! Vyrazíme po čtyřech vpřed a někdy taky vzad. Jednoduše se tomu říká pád.
Takový parťák o půlstoletí mladší, to je výhra.
Slunce nad hlavou, slunce v duši. Úkol zní jasně. Natrhat kytici sedmikrásek.
„No tak, Petře, to dáš.“ Žena je skvělá. Fandí jako mladé děvče, chybí jen kostým veselé roztleskávačky a barevné třásně. Pravý keep smiling doplním sám. Tedy pokud opět nepadnu na hubu. Přemýšlím, zda to její veselé „Petře“ patří mně nebo vnukovi. Mladý to dá určitě. Musím se smát jeho neohrabaným dětským ručkám, které ještě nejsou schopné uchytit ten něžný stonek a utrhnout kytičku. Pro maminku a babičku. „No jen se směj,“ říkám si, „ale prvně si zameť před vlastním prahem.“ Úsměv mi šmahem mizí. Moje ruce jsou o něco málo starší, o něco málo zkušenější, ale naprosto stejně neohrabané jako jeho. Sakra, a čeho všeho už byly schopné. Kolik krásných věcí již držely, mazlily, tvarovaly, hladily. No tak holky, pravá, levá, to přece dáte. Je to tak jednoduché – palec a ukazováček kolem jemného stonku a trhnu. Trhám sebou celý, sedmikrásky - ty svůdné krásky - smutně se mi smějí. Mám slzy v očích. Do prdele, do prdele, do prdele!
„Co si to tam pro sebe mumláš?“ je zvědavá manželka. Ženské vždy slyší a vidí to, co nemají. Mám chuť říct jí, ať se stará sama o sebe. Mám chuť poslat ji pryč. Mám obrovskou chuť povalit ji na zem a nádherně ji pomilovat. Najednou vím, že dokud je pro co žít, budu ty proklaté sedmikrásky trhat tak dlouho, až se mi podaří ten kouzelný pohyb a budu je mít pokořené v dlaních. Budu to s mým malým parťákem zkoušet tak dlouho, až se to oba naučíme. Vůbec o tom nepochybuji, že to dokážeme.
Na chvíli se vracím zase zpátky do reálu. Zrovna jsem zaslechl konec vtipu… „Muž říká ženě: mám tě tak rád, že na svůj dům napíšu tvé jméno. To je krásné, je dojatá žena. Ale co kdybys na mé jméno napsal tvůj dům?“ Všichni se smějí a já se toulám zpátky myšlenkami.
Trvalo to dlouho, hodně dlouho. Jednoho dne přišla Zuzka unavená z práce. Spiklenecky jsem se na ní zazubil. „Ne, ne…. Dneska se mi fakt nechce.“
„No tak, nekaž mi radost. Pojď, projedeme ten velký okruh. Mám pro tebe překvapení.“
Ženská zvědavost je silná zbraň.
„Překvapení?! Tak jo, jedeme.“
Milovali jsme oba naše malé i velké okruhy autem. Dívali se po krajině, povídali si. Byli jsme tak nádherně spjatí malým prostorem a velkým životem. Donekonečna jsme si přes sklo vozu ukazovali nové a nové obrazy, které tam ještě včera, předevčírem, loni ani před deseti lety nebyly. Vážně, přísahám na holý pupek.
Jeden z nás začal větu a druhý ji dokončil. Neuvěřitelně mě štvala, když dokončovala mé jasné myšlenky úplně nesmyslně. To víte, po tolika letech manželství se milujete tak nějak na zabití. Její ukončení vyvrcholilo mým němým orgasmem. V praxi to vypadalo tak, že vzrušila můj už tak vysoký tlak, až jsem raději zmlknul. Mlčeti zlato. Občas pochopila a já byl ochoten jí odpustit. Horší bylo, když já mlčel, jako bych se snad narodil hluchoněmý, a má milá žena neohroženě pokračovala ve svém monologu. Ztratila snad pud sebezáchovy?
Ten den byl příliš sváteční na to, aby mě to vadilo. Byl jsem tak šťastný, že mi její povídání přišlo roztomilé.
Za další zatáčkou už na nás čekala. Benzínka. Radost pro všechny přítomné. Nádrž našeho vozu již sama otevírala svou nenažranou železnou hubu a my dva se těšili na chvilku naší tradice. Objednali jsme si kávu do kelímku a vyšli si jí vypít ven mezi sluneční paprsky.
„Nejsi zvědavá na to překvapení?“ zeptal jsem se.
„To víš, že ano.“
„Takže – tady a teď?“
„Ano“ odpověděla, „tady a teď.“
Na malou chvíli jsem se vrátil k autu a otevřel kufr. Vzal jsem tu vzácnost a vrátil se slavnostně s rukou za zády k horkému kelímku a nádherné ženě.
„Važ si toho, má drahá ženo. Mám odřená kolena i lokty a vyčerpanou roční zásobu sprostých slov.“
Pomalu jsem vytahoval ruku a podal – kytička malá, jen tak z lásky – usmívaly se na ní sedmikrásky.
Ten romantický okamžik vidím pořád před sebou. Objala mé ruce, ve kterých jsem neforemně, ale pevně držel kytičku. Do našich kelímků pomalu padaly slané slzy štěstí a radostně ředily kávovou pochoutku.
Přiťukli jsme si a v jednom okamžiku oba dali palec nahoru. Jo, v boji s mrtvicí i ten malinkatý krok přenese váš život do nádherných nebeských výšek. Už dlouho jsme nepili tak lahodnou kávu.
