„Jo, počkejte na mě, ještě chleba.“ Pavel obrátí oči v sloup a v teatrálním gestu se zhroutí za roh domu.
Mamka mi z okna podává tlustý chleba s marmeládou: „Koukej to sníst celé a na oběd přijď domu!“
„Jasně, neboj!“ křičím na ni přes rameno a už se vidím v lese s klukama.
Za rohem na mne čeká Pavel s Martinem.
„No konečně,“ uvítá mne Martin a zakousne se do chleba s marmeládou. Za neustálého pošťuchování se naše trojka vydává za dalším prázdninovým dobrodružstvím. Tentokrát kluci objevili vchod do staré štoly někde uprostřed lesa.
Těžko říct, kdo a kdy ji tam postavil. Doufáme, že na to přijdeme.
„Hanko, to budeš mrkat na drát. Je tam díra tákhle vobrovská,“ roztahuje Pavel ruce nejvíc, jak může, „a v ní starý prkna, který už jsou celý ztrouchnivělý, takže pohoda. Jo a vzalas tu baterku?“
„Jasan, mám baterku i čelovku, vzala jsem ji tátovi ze šuplíku.“
„Hele, hele, támhle už jsou ty větve a za nima to je!“ vykřikuje nadšeně Martin a všichni tři se rozběhneme k hromadě větví.
Za chvíli už stojíme před velkou půlkruhovou dírou, která mimochodem vůbec není tak veliká, jak povídal Pavel, zato vypadá, jako brána do samotného pekla. Zevnitř na nás dýchá studený a zatuchlý vzduch.
„Pojďte dál, tam, jak jsou ty prkna,“ vyzívá nás průzkumník Pavel, který vždycky a všude chodí první a vymýšlí většinu lumpáren. Stojíme před polorozpadlýma prknama a na mne padá tíseň.
„Hanko, no tak, nebuď takovej srab,“ v duchu si nadávám.
Pavel nám mezitím proklestil cestu, já si nasadila čelovku a půjčila Martinovi baterku. Všichni tři teď stojíme uvnitř tunelu a útroby štoly ožívají pod světelnými proudy našich baterek.
„Hanko,“ ozve se Martin, „běž přede mnou, půjdu poslední.“ Možná nebyl tak statečný, jako Pavel, ale nikdy mě nenechal nikde samotnou.
„Dyť je to jedno, já se nebojim,“ odpovídám jako by nic a v duchu si nadávám, že jsem měla ten chleba sníst. Možná bych se teď tak neklepala, kdybych se pořádně najedla. Pavel už je několik kroků před námi a já se ho snažím rychle dohnat. Najednou se kolem mne mihne nějaký stín.
„Co to bylo?!“ vykřiknu a zmateně se kolem sebe rozhlížím. Kužel světla při tom lítá sem a tam po stěnách staré štoly. Jak máchám rukama v bezmocných gestech, má čelovka se odporoučí směrem k zemi a já za ní.
„Klucííí. Klucíííí, pomóc!“ vřeštím jak pavián a při tom se válím na zablácené zemi. Ani nevím, jak se klukům podařilo vynést mě ven.
„Ježiš Hanko, jsi normální, proč tak ječíš? Páni, já fakt nechápu, co jste vy holky za stvoření,“ rozčiluje se Pavel, zatímco Martin se snaží mne trochu uklidnit.
„Hele, jdem domu, Hanka je celá promočená. Vrátíme se zítra,“ navrhuje Martin. Pavel vztekle kopne do stromu a všichni tři se vydáváme zpět. „Kluci, to je průšvih, já nemám tu čelovku! Táta mě zabije! A máma, ta mě zítra určitě nikam nepustí, podívejte, jak vypadám!“
„Háňule, už toho mám dost,“ ozve se Pavel. „Laskavě se uklidni. My tam zejtra hned ráno zajdem, najdem ji a přineseme ti ji. A už nebul nebo budeš mít zaracha celej tejden, když tě máma takhle uvidí.“
Zaraženě cupitám za Pavlem. Vedle mě jde Martin a spiklenecky zamrká. To mě rozesměje a hned se cítím o něco líp.
Druhý den slyším známé zapískání pod oknem. Vykouknu ven a vidím oba kamarády, jak se culí a Martin drží tátovu čelovku. Mokrou, ale čistou. „Ještě jsme ji vyprali v potoce, nech ji uschnout, než ji tátovi vrátíš.“
To je celý Martin, vždycky mě nakonec zachrání. S úsměvem si od něj beru baterku a podávám mu za to jeho oblíbený chleba s marmeládou. Pavel mi mezitím vypráví, co všechno viděli a kam se podívali.
Dalšího dobrodružství ve štole jsem se už nedočkala. Tátu ten den nečekaně zavolali zpět do práce, tak jsme se museli co nejrychleji sbalit a odjet. Domek v chatové oblasti jsem to léto viděla naposledy. Celá naše rodina se přestěhovala do Německa, kde sídlila firma, pro kterou táta pracoval.
Když se tu procházím dnes, na místě chatové osady stojí několik moderních domů. Kdysi tajemný les již značně prořídl a kapradiny i mech nahradilo pichlavé ostružiní.
Stará štola je zasypána a jedinou připomínkou našeho dobrodružství je kamenná brána, která dříve tvořila vchod.
Stojím před ní a dokonale si vybavuji pocit malé Hanky, když ji poprvé uviděla. Mráz mnou projede až do konečků prstů.
„Už zase se bojíš?“ zeptá se Martin šibalsky a vezme mne něžně za ruku.
