Ve skutečnosti vysoký plat sice mám, ale jednu čtvrtinu dám za punčocháče, druhou za pudr, třetí za lékárnu a poslední za donáškovou službu.
iPhone je super, jen kdyby pořád tak nesnesitelně nedrnčel a nevyzváněl. Bez ustání. V šest ráno nebo v deset večer, to je mu úplně fuk, prostě si zvoní. Mít počítač je taky prima, třeba když šéf potřebuje, abych mu v sobotu odpoledne poslala nějakou statistiku, to bych bez něj vážně nezvládla. Je mým nejmilejším společníkem doma i na cestách.
Kancelář má velké okno, jenže nejde otevřít. Tedy ono by otevřít šlo, ale na dopravní spojce za centrálou je permanentní zácpa a pominu-li nesnesitelný odér z výfuků aut, není pak slyšet vlastního slova.
Obědy jsou moc fajn část dne, když se mi během nich podaří najíst. Když jsou to ty pracovní, většinou zajdeme do některé z restaurací v okolí. Mezi mlaskáním, srkáním, žvýkáním a říháním občas zaregistruji od kolegů nějakou myšlenku nebo nápad. Spíš se ale snažím dívat do svého talíře, než abych odezírala slova z jejich plných úst, přijde mi to totiž neestetické. Já pak většinou stihnu sníst maximálně polévku - doma mě učili, že nemám mluvit s plnou pusou.
Začátek pracovní doby je senzační, i když na tu devátou to stíhám jen tak tak. Zpravidla proto, že ještě o půlnoci posílám maily, které jsem nestihla vyřídit přes den. Pak se ráno vypotácím z postele, umyji, vymaluji obličej, jak se dá, a zpátky do kolbenky, abych chodila z jedné schůzky na druhou a k práci opět usedla tak kolem sedmé večer. To si už radši počítač balím s sebou a jdu čistit poštu z domova. Někdy si mezi tím ještě zavolám z iPhonu „jídlo domů“.
Někdy mě taky vyšlou na služební cestu, proto to služební auto; to se pak domů nepodívám týden. Ale ono je to celkem jedno - zjistila jsem, že z hotelu se pracuje líp než z domova. Mají tam většinou restauraci a nemusím si tak volat donáškovou službu nebo hledat večerku. Výhoda taky je, že v hotelu je uklizeno, doma to jaksi nestíhám. Věčně mi tam chybí mýdlo nebo kafe. To se mi v hotelu nestane.
Když se mi pak podaří odejít někdy z práce včas a přijdu na domluvenou schůzku s přáteli třeba jen o hodinu později, moc mě pochválí. Trpělivě na mě čekají, přeci jen nejsem manažerka první měsíc a oni vědí, co to obnáší. Pak se někdy stane, že kamarád kamarádky přivede do party někoho nového, ten se mě pak zeptá: „A co ty vlastně děláš za práci, čím se živíš?“ Podívám se kolem sebe do tváří mých přátel, kteří sedí kolem stolu, na jednoho po druhém, a rekapituluji: výtvarnice, úředník, novinářka, hudebnice, herečka, spisovatel… a odpovím: „Jsem manažerka a jsem moc šťastná.“
