Pro nás sovy je to hodina nejhlubší noci, ale bohužel i sovy musí někdy do práce... Ani nebudu svítit, ať nevzbudím holky, to by zas bylo řečí. Něco je na rohožce. Co to ten kocour zase dovlekl? Je to pěkně příjemně sametové na omak, ale na kraji trošku umatlané... Fuj! Konečně na ulici světlo... Netopýr? Respektive půlka netopýra! Že jsem to brala do ruky! Honem s ním do popelnice a pádím do práce. Aspoň budu mít vtipnou historku k ranní kávě.
Jana tvrdí, že v zimě netopýři spí a není možné je ulovit. Alenka se omezila na konstatování, že jsem čuně, které musí všechno prozkoumat, a to mám za to...
Když se zklidní emoce, přemýšlíme, co všechno jsem mohla od netopýra chytit. Na veterině, kam celá vystresovaná volám, mě pan doktor vůbec neuklidní: „Jistě, netopýr může mít spoustu nemocí. Měla byste se teď víc sledovat, jestli nebudete mít teplotu, skvrny na těle... A vůbec nejlepší by bylo netopýra najít a odvézt k vyšetření, přece jen je to savec a ten může mít vzteklinu... Pěkné svátky, na shledanou.“
23. prosince, 8.30 hod
Naštěstí je před Vánocemi popelnice plná a netopýr
leží hned nahoře. Tak šup s ním do pytlíku a na veterinu. Vím, že je někde
v Krpoli velká klinika, ale nikdy jsem tam ještě nebyla. Také nerada jezdím
autem, když je v zimě břečka, když nevím, kam pořádně jedu, když bych měla
dělat úplně něco jiného... Děsnej provoz: zprava auta, zleva šalina... Tady někde musím všechny ty pruhy přetnout a zabočit doleva. „Netrub na mě, sakra! No, tak ještě popojedu, aby ses nezbláznil, bavoráku namyšlenej.“ Konečně díra v provozu... Kdo by řekl, že na veterině budou mít uniformu na vrátnici?
„Dobrý den, vezu půlku netopýra, jestli nemá vzteklinu, kam s ním?“
Dlouhé ticho. Hlavně že má blbec uniformu, ale poradit neumí!
Otírám si vztekle zamlžené brýle a čtu nad vraty: Vojenská akademie – nábor branců. Rychle otáčím, vojáček ještě nezavřel pusu údivem. Snad stihnu odjet, než zavolá posily.
Další manévry v provozu...
„Dobrý den, je tady veterina?“ A pro jistotu opakuji: „Vezu půlku netopýra, jestli nemá vzteklinu.“ Tady je aspoň vrátnný na svém místě. Bez zaváhání mě směruje: „Rovně, doprava a doleva, oddělení ptáků.“
„Dobrý den, vezu půlku netopýra...“
Milá sestřička mě zastaví. Bohužel s netopýrem musím jinam. Není to asi pták nebo co, takže doprava, doleva a rovně a... „dobrý den, vezu půlku netopýra...“
Dobré dveře, ale sem jen s živým. „S mrtvým musíte ještě dál po ulici, do výzkumného ústavu.“
23. prosince, 10.30 hod
Vrátnice ústavu. „Dobrý den, vezu půlku netopýra, jestli nemá vzteklinu.“
„Á, tak to bude docent Blažek, takže doprava, doleva a rovně, druhé patro.“
Trošku funím, už jsem pořádně zpocená.
„Tak bohužel, docent Blažek už tady dneska nebude, to víte, před svátkama... Běžte si za doktorkou Kopáčkovou: ven z budovy, doprava, doleva a rovně. Třetí patro.“ Samozřejmě bez výtahu.
Funím už hodně, brýle se mi divoce lesknou, na čele krůpěje potu. Přestává mě to bavit. Toužím otevřít okno a nechat netopýra zase letět, ale vidina opakovaných injekcí a smrtelných křečí mě žene dál. Ve třetím je opuštěná uklízečka .
„Dobrý den, nesu půlku netopýra a hledám...“ Paní je aspoň starostlivá: „Vy teda vypadáte, jako kdybyste tu vzteklinu už měla. Tady už dneska nikdo není. Proč vás neposlali rovnou do laboratoře? Tam vzorky stejně skončí. Je to hned za vrátnicí v přízemí.“
Mého netopýra konečně přebírají povolané ruce a posílají do Olomouce. Výsledek prý bude zítra večer. No, čeká mě pěkný Štědrý den...
24. prosince, 8.00 hod
„Cože? Vzteklina? Já vím, že ji ještě nemáš, ale radši na nic nešahej! My vše uvaříme, obalíme, usmažíme. Běž si balit dárky nebo něco... Ne! Nádobí taky nemyj, pro jistotu.“
Mám to ale hodné dcery. Popíjím kávičku ve svém pokoji u televize, z kuchyně se ozývá rachot nádobí.
24. prosince, 17.00 hod
Olomouc: „Kdepak výsledky, mladá paní, máme toho hodně. To víte, myslivci nás pořád něčím zásobují. Zavolejte zítra ráno.“
Večer na nic nesahám. Jen zvedám ruce, abych byla obsloužena dalším chodem. Dolévají mi víno a své skleničky si pro jistotu označují barevnými gumičkami.
Tak pohodový Štědrý večer nepamatuju.
25. prosince, 9.00 hod
Olomouc: „Zatím ještě nic, ale nemusíte mít strach.
Naposledy jsme tady měli netopýra se vzteklinou někdy v roce 1987.“Přesto pořád ještě nesmím doma nic dělat. Už jsem z toho trošku nervózní, ale myslím, že by si na to člověk i zvykl.
26. prosince, 8.00 hod
Olomouc: „Jak jsem říkal, je to negativní. Ale
ještě vám to pošleme písemně.“Děti odpadly znaveně do svých pokojíčků. Vařit nemusím, pohodička trvá. Když to vezmu zpětně, byly to pro mě docela vyvedené svátky. Bez práce. Začínám přemýšlet nad tím, kde seženu na Velikonoce další půlku netopýra. Ale možná by stačila myš, je to přece taky savec.
