,,Peťo….Petře, dobrý ? Jsi OK?“ Přikývl. ,,Trochu zima.“
,,Hej, přineste ještě deku.“
Někdo z místních přispěchal zezadu s dekou. Přikryli ho.
,,Tak co, můžem?“
,,Jo, jdeme na to, pokoříme tu mrchu.“
Usmál se. Osm rukou čaplo jeho kolečkové křeslo a začali stoupat posledních 300 výškových metrů.
Petr nasával africký vzduch a děkoval bohu za tyhle čtyři kamarády, díky nimž žil.
Supěli s ním závěrečné metry.
,,Vrchol. Konečně! Jo, Bože jo, my to dali Petře, my to kurva dali!“ překřikovali v návalu emocí jeden druhého.
Slunce začalo vycházet. Krásné, žluté, africké. Emoce začaly opadat.
,,Kilimandžáro, Petře, jsme tady. Ty jsi tady.“
Stoupli si za něj a položili mu ruce na ramena. Koukali společně s ním na zvětšující se slunce a na to, jak ho paprsky pomalu pohlcují.
Zavřel oči. Cítil. Po letech strávených v nemocničním pokoji zase něco cítil.
Nebyly to paprsky slunce, ani dotek rukou na jeho ramenou. To vzhledem ke svému zranění cítit nemohl.
Byl to život. Bylo to pouto k těm čtyřem vousatým, zpoceným a smradlavým chlapům.
Bylo to přátelství.
