Na první pohled vypadala hezky a jednoduše. Museli jsme doplavat ke startu asi 100 m od břehu. Některé části bylo nutné přelézt, jiné přeručkovat.
Avšak první zádrhel nastal už jenom tím, že tam člověk vylezl. Stabilita v pytli. Vše se se mnou houpalo a musela jsem se soustředit, abych hned neupadla.
Pustila jsem se do toho houževnatě. „Ježiši,“ přišla zoufalá myšlenka vzápětí, hned před první překážkou. Představte si cosi, jako ležící žebřík, jehož jednotlivé stupně vedou cik cak tak, že jsou mezi nimi půlmetrové mezery. S tlukoucím srdcem jsem je dokázala přeskákat, ale hned nastala další svízel v podobě úzké lávky. Ta mrcha se ve vlnkách houpala, že jsem měla co dělat udržet se vestoje. „Jak to mám kruci přejít?“ postěžovala jsem si zoufale a synátor s povzdychem zavrtěl hlavou. Gesto mělo vyjádřit něco v tom smyslu, že jsem úplně nemožná.
Nakročila jsem si tedy odvážně, ale už po druhém kroku jsem se skácela do moře. Zahučela jsem téměř až ke dnu a vynořila se s předstíraným klidem. „No tak, nic se neděje,“ pomyslela jsem si v naději, že se vyšvihnu zpátky na žíněnky. Omyl. „Proklínám vás housky, špagety, brambory a hroznové víno. Odporné sacharidy! Vy můžete za to, že moje prdel ztěžkla!“ Nebyla jsem vůbec schopná dostat svou spodní část těla zpět na dráhu. Po beznadějném úsilí, kdy se i Šimon pokusil vytáhnout mne za ruce z vody, jsem to vzdala a odplavala zpátky na start.
Odtud byl přístup snížený a já se lehce vrátila do hry. A absolvovala to celé znovu. Zákeřnou lávku jsem přelstila – sedla jsem si na ní a odšoupala se po zadku a za pomoci rukou na druhou stranu. Skoky přes vodu mi šly už celkem dobře, ale další překážky nabývaly na obtížnosti. V půli dráhy jsem zjistila, že jsem naprosto vyčerpaná. Fyzicky i psychicky.
„Mami dělej! Pospěš si!!“
„Nech mě bejt!“ štěkla jsem už vztekle. „Nevidíš, že jsem tu nejstarší?“ V tu chvíli mne ale zlost přešla. Proti mně se zjevila má vrstevnice, která to asi vzdala úplně a lezla statečně po všech čtyřech, v očích smrt. V duchu jsem se usmála a měla pocit, že nejsem úplně marná. Aby na mě Šimon nemuset neustále čekat, poslala jsem ho napřed a tempo zvolnila. „To bude dobrý. V klidu – to dáš…“ pomyslela jsem si hrdě. Pozdě – na překonání všech překážek je vyhrazený čas 60 minut.
Takže ani chudák synek se nestihl dostat do cíle. Moje chvilkové nadšení a třísekundovou spokojenost se sebou samou a mým sportovním úsilím shrnul do jediné věty: „S kým jsem to sem vůbec chodil!“
