„Nemůžu to udělat. Já prostě nemůžu!“ Vítek neměl daleko k slzám. „Už jsi zapomněl, co všechno je v sázce? To jsi zapomněl na svýho tátu v lágru? Víš, co mu hrozí? Jen ty mu můžeš pomoct. Přece nezradíš svou rodinu…“
„A to mám zradit jinou rodinu? Vždyť s sebou mají malé děti a starou paní hraběnku!“
„Pff! Paní hraběnka, to je ještě horší druh švábů, než vy kulaci!“ odfrknul kapitán a přiblížil své šedé rty téměř k Vítkovu obličeji.
„Nic hroznýho to přece nebude,“ syčel mezi zažloutlými zuby. „Povedeš je od vlaku lesní cestou ke staré škole, pak za kopec a tam už si je přebere pohraniční stráž. A tvůj fotřík bude v suchu.“
Kapitán Bízek byl ve svém živlu. Tahle léčka je geniální tah, jak rozbít celou místní převaděčskou síť. Bohatá rodinka na útěku do Německa si bude myslet, že už je u čáry a přitom je zabásneme 70 kilometrů od skutečných hranic, těšil se kapitán. Šťastná náhoda mu přihrála toho mamlase Vítka, který kvůli záchraně svého otce z lágru udělá cokoli.
Vítek vedl skupinu tichých lidí chladnou nocí. Nemluvil s nimi, nemohl se jim dívat do očí. Myslel na tátu, to mu pomáhalo splnit úkol.
Za kopcem jim ukázal směr a tiše řekl: „Lesním průsekem už můžete dojít sami. Je to jen tři sta metrů, pak potok a Bavorsko.“
Nechtěl jim lhát. Tváře mu hořely studem. Rychle se otočil a rozběhl nazpět.
První dávka, která vyštěkla z kulometu, patřila jemu.
