Slyším hlasy a křik, ostré světlo se mi zařezává do dosud zavřených víček. Je mi zima. Jsem oddělený, najednou jsem sám. To teplo a láska, v níž jsem se až do této chvíle vznášel jako na obláčku, je najednou pryč. Kde to jsem? Co se to děje?! „Modrá! Nedýchá!“ Jakési ruce mě nesou pryč.
„Musíme ho převézt na JIP!“
„Jak je na tom matka?“
„Matku necháme na pooperačním…“
Matka! Ano, to je to, co mě hřálo. Proč tu teď není? Nadechnu se a z posledních sil zařvu, seč mi má tři kila živé váhy dovolí.
„No tak vidíš, už jsi se přihlásil do světa,“ promluví hlas ženy. Nevidím ji dobře, ale je celá v bílém a na hlavě má cosi špičatého. Nahání mi to hrůzu. Já chci zpět k mojí matce! Copak mi tu nikdo nepomůže? Opravdu mi nikdo nerozumí? Mám strach, že umřu. Chci mámu! Řvu, pláču, řvu až ztrácím sílu. Nechci polykat tu jejich břečku, co mi cpou nejprve do pusy, pak hadičkou do nosu. Bolí to. Ti lidé v bílém mi ubližujou. Matko, to je ten krásný svět, o kterém jsi mi vyprávěla? Asi bude vážně lepší umřít.
„Doktore rychle, zase nedýchá!“
