Tlačíme se v zástupu návštěvníků galerie Uffizi, až dojdeme k obrazu, kvůli kterému jsem ji sem vytáhla. Boticelliho Primavera. Tančící bohyně oslavují příchod jara, oslavují život. Mají nádherné šaty, líbezné tváře a až na jednu blondýnu narezlé rozevláté vlasy. Moje holčička. Kéž by se tak mohla vidět mýma očima! Připadá si ošklivá a já nevím, jak ji přesvědčit o opaku. Chtěla jsem, aby ten obraz viděla a uvědomila si, jak vypadá skutečná krása, že zrzky inspirovaly umělce odnepaměti a že i ona sama je krásná, ačkoli si tak nepřipadá a neustále si na svůj vzhled stěžuje. Je jako motýl, který si dosud nevšimnul, že už není housenka, ale má krásná křídla.
„Signorina, mi dispiace…“ Jakýsi opovážlivý mladík se snaží dát s mou dcerou do hovoru. Chci zasáhnout a drzouna italsky odkázat do patřičných mezí. Ale zarazím se, protože slyším, jak přechází do angličtiny a prosí, jestli si ji smí vyfotit. „Why?“ zakaboní se překvapená dcera.
„Musela jsi vypadnout z toho obrazu,“ ukazuje mladík na plátno. Dcera nechápe.
„Musíš vidět, že jsi krásná jako ona, jako bys z oka vypadla bohyni Flóře!“ pokračuje ten sympatický chlapec. Dívčin obličej se rozzáří a já jsem svědkem zázraku. Má dcera náhle dospívá a konečně si uvědomuje svou cenu. Usměje se. Podá mladíkovi ruku s grácií královny a praví: „It´s funny. My name is Flora.“
 |
| Boticelliho Primavera |
