Všimla jsem si, jak nás v době našich dopoledních procházek sleduje starší žena, která si pak vždy utře plátěným kapesníčkem oči a pomalu odchází. V té ženě bylo něco zvláštního; sledovala vždy jen jednoho chlapečka a podle toho, co dělal, se měnil i výraz její tváře. Když se Vojtíšek smál, tak se usmívala, pokud nešikovně padal - udělala krok dopředu, snad ve snaze mu pomoci. Pak se vzpamatovala a zastavila se. To ve mně vyvolávalo zvědavost.Jednou jsem neodolala a při její další návštěvě jsem se rozhodla babičku oslovit. A dozvěděla jsem se, že Vojtíšek je její vnuk. Ptát se dále bylo zbytečné...
Už jsem znala ty situace, kdy se děti pohádají s rodiči a následně jim začnou bránit v setkávání s vnoučaty. Byla jsem v rozpacích: zakazovat návštěvu na veřejném hřišti nemůžu, ale jestli se to dozvědí Vojtíškovi rodiče, může vzniknout nepříjemný konflikt. Co mám dělat?
Oblečená byla stařenka elegantně a upraveně, její vrásčitá tvář v sobě nesla hluboký smutek.
,,Jak jste svého vnuka našla?" zeptala jsem se.
,,Náhodou. Potkala jsem bývalou sousedku a ona mi pověděla, kam můj Vojtíšek chodí do školky."
,,Ale on vás nepoznává," dodala jsem.
,,Jak by mohl, vždyť jsem ho dlouho neviděla. Prosím vás, mladá paní, neprozraďte mě! Dovolte mi jen se na mého vnoučka dívat, slibuji, že mu neřeknu, kdo jsem."
Mlčky jsem souhlasila. Později jsem si uvědomila a uznala, že jsem chybu neudělala. Děti si babičku oblíbily, každý si s ní chtěl hrát nebo poslouchat různé příběhy, a i samy děti jí začínaly povídat o svých prožitcích. Jen Vojtíšek se jí stranil.
Když se jednou delší dobu žena neobjevila, ptaly se děti: ,,Proč nepřišla babička?" Vše bylo jasné - Vojtíšek si na babičku vzpomněl a to asi mělo vliv na jeho chování... Stařenka pokaždé zesmutněla, když se jí stranil, a možná proto už dlouhou dobu nepřišla na hřiště. Dnes mě Vojtíšek překvapil: ,,Babička nepřijde. Táta jí volal a řekl, že jestli nepřestane chodit na hřiště, dají mě do jiné školky." Proto se Vojtíšek stranil své babičky. Bylo mi stařenky líto a nevěděla jsem, jak jí pomoci. Jednou jsem ji náhodou potkala v obchodě. Navenek vypadala jako vždy, jen oči ztratily život, nebylo v nich nic... Na můj pozdrav odpověděla zdvořile, jako by mě neznala, a šla dál svou cestou.
