Je to už pár měsíců, co jsme se přestěhovali na vesnici a pořídili si pár slepic. Protože jsme plánovali koupit si krávu, brali jsme ten inzerát jako dar z nebe. No kdo by neslyšel na slevu?
Rychle jsme zavolali na uvedené telefonní číslo. „Hurá, koupíme si kravičku!“ křičely děti a poskakovaly radostí.
Byli jsme se na krávu podívat, Růženka se jmenuje a má nádherné oči.
Za pár dní, podle domluvy, jsme si pro Růženku přijeli naším traktorem. Kravička poslušně vyšla po plošině na vlek s vysokými postranicemi. Cestou domů byla naprosto klidná a my si libovali, jak jde všechno dobře.
Děti byly naštěstí ve škole, tak nikdo nebude Růženku plašit, až ji povedeme do chlívku. Otevřela jsem vrata a manžel vjel traktorem až ke chlívu. Kravička hezky pomalu sešla po plošině a už jsme byli skoro u cíle.
V tom Růženka koutkem oka zjistila, že vrata jsou otevřená, a radostně vyběhla ze dvora. Její běh byl tak ladný, že by se za něj ani srnka nemusela stydět. Přeběhla silnici a zamířila do mlází. Zděšeni jsme vyrazili za ní. Slyšeli jsme, jak probíhá mladými buky a břízkami a doufali, že se někde zachytí o lano, které měla uvázané okolo krku. Doufali jsme marně. Pobíhali jsme okolo mlází. Růženka vykoukla a už to skoro vypadalo, že ji chytíme. Ona byla ale jiného názoru. Vždycky se někde vynořila, počkala, až přijdeme k ní a pak zase zmizela. Takhle si s námi hrála celé dvě hodiny. Byli jsme celí odření od toho, jak jsme se za ní prodírali hustým porostem. Totálně vyčerpaní jsme zlostně řvali: „Růženo, stůj!“
Ona opravdu stála, ale jen do té doby, než jsme se přiblížili na pět kroků. Ještě další hodinu si s námi hrála na schovávanou. Vylezla z houští a hned v něm zase zmizela...
K smrti unavení a špinaví jsme se usadili kousek od mlází.
„To byl pěkně blbej nápad, pořídit si krávu! Růženku! Žádná Růženka, kráva pitomá to je!“ V tom se vynořila z té zelené džungle naše uprchlice. Podívala se na nás svýma krásnýma očima, zabučela a klidně přišla až k nám. Skoro to vypadalo, že se nad námi slitovala. Jako by říkala: ,,Vy teda vypadáte, co tady blbnete?!" V jejích očích se zrcadlila spokojenost nad prima hrou. V našich očích byl vidět vztek a zoufalství. Nechala se naprosto klidně odvést až do chléva.
Když se děti vrátily ze školy, nadšeně jásaly, že máme kravičku doma. Přejmenovaly ji na Jitku.
Růža nebo Jitka, na jménu nesejde, dneska je to pro mě kráva pitomá!
Zítra uvidíme.
