„Tý vole, viděls toho starýho kohouta? Ten je zralej tak na pekáč!“ vypadla z hnědého vytuněného kohoutka opovržlivá slova.
„To bychom mu měli provětrat harém, ne?“ navrhnul malý černý kohoutek a mlsně přejel pohledem houf slepic.
Oba k nim zamířili. Slípky se korejnily kousek od korýtka s vodou a zrním.
Vytuněný si stoupl na korýtko. Vytáhl krk, vypnul prsa a zakokrhal. Dobře nasadil, ale třikrát v něm vrzlo a jak chtěl kokrhání vyrovnat, spadl do korýtka s vodou.
Malý černý si vybral jednu vysokou krásnou slepičku, začal se natřásat, vyprsil se, třel se o její pírka a zobáčkem do ní klofal. Slepička se na něho svrchu podívala a otočila se k němu prdelkou. Šprk! A slepičinec mu přistál na zobáku.
„Mé milé slípky,“ zahlaholil velký barevný kohout, „vy nové krasavice, i vy, mé drahé dámy, jsem šťastný, že vás mám na mém dvorku! Prosím, zvu vás ke společnému obědu!“ A začal vyhrabávat žížaly a trhat zelené lístky a vkládal je do zobáčků svých slípek.
Všechny se kolem něho shromáždily a pochvalně kdákaly o jeho dobrotě a starostlivosti a příjímaly jeho dary.
Vytuněný a Černý seděli v koutě dvorku a závistivě koukali.
Poučení: Když se dva natřásají, džentlmen se směje.
