„To víš, není známka jako známka,” řekl mi dědeček a dál se o tom se mnou nechtěl bavit.Velmi ráda jsem se probírala s babičkou a s dědou starými fotkami a dokumenty. Všechny je měli pečlivě uložené v krabicích. Užívala jsem si jejich povídání - kde byli, co tam dělali a od čeho všechny ty věci jsou.
V jedné krabici, na které bylo velkými písmeny napsáno RŮZNÉ, jsem objevila čtyři malé knížečky. Každému z nich patřily dvě.
Ve dvou červených se srpem a kladivem na obálce byly vylepené malé známky. Každá byla orazítkována miniaturním štemplem s červenou barvou. Ve zbylých dvou knížkách byly na místě známek nalepeny malilinkaté obrázky svatých, které prarodiče pečlivě sbírali a lepili si je do notýsku.
Až po letech jsem si na tyto knížečky vzpomněla. Babička je vzorně vytáhla ze stejné krabice a vyprávěla mi, jak chodili s dědou poctivě platit stranické příspěvky. A protože byli oba věřící, chodili dobrovolně přispívat ještě do místní církve.
