Mlha přinášela vláhu, kterou rostliny potřebovaly. Pro motýla byla mlha problém. Nemohl létat a byla mu zima. Smutně čekal, až se mlha rozplyne. Když mlha zvedla závoj, aby slunce prohřálo kraj, vylétl. Na louce už nebylo mnoho květin, které nabízely své květy na odiv. I tak už odkvétaly a chystaly se k zimnímu spánku. Motýli mají také svůj zimní spánek. Je dlouhý, předlouhý.Motýl nedbal svého osudu a těšil se ze sluníčka, květin, ostatních motýlů a hmyzu.
Nevěděl o tom, ale vždy se vrátil k jedné květině. Rostla nahoře pod lesem. Už dávno neměla takové barvy a vůni jako zamlada, ale to mu vůbec nevadilo. Usedal u ní, povídali si a měli si hodně co říci. Večer, než na krajinu padla tma a vyšly hvězdičky, se vracel domů. Svěsil svá křídla, dal odpočinout unaveným svalům a ulehl. Tak to šlo den za dnem. Dnes se mu vracela mysl ke květině. Nedala mu spát a noc mu připadala dlouhá, i když hezká.
Kdy usnul, nevěděl. Vstal velmi brzy a letěl ke květině. Svěřil se jí. Ona mlčela, jen kývala hlavou ze strany na stranu. Nebylo to větrem jako obvykle. Motýl si odkašlal a květina pochopila, že bude rád, když odpoví: ,,Máš pravdu, milý motýlku. Také mi přišlo, že jsem s tebou.”
,,Opravdu?” vyhrkl motýl. Přikývla a nechala hlavičku svěšenou tak, jak to dělávala na jaře. Motýl radostí vzlétl a obkroužil kolečko.
,,Kam letíš? Počkej!” přikázala mu.
Motýl přisedl a konejšivě řekl: ,,Už tě neopustím, společně přečkáme zimu.”
Poučení: Láska kvete v každém věku.
