Chramst, propadám se do černé tmy, srdíčko vynechává, buší nepravidelně, asi umřu. Jsem zpitomnělá ze všech těch léků - to prý aby to maminku nebolelo. M
Mami, proboha neusínej, já už potřebuju ven!
Chramst, zase mě požírá ta jáma, ze které není návratu...
Otevírám oči, světlo do nich palčivě udeří. Nadechuji se zprudka, nějak jinak a jinudy, než předtím. Jauvajs, to strašně bolí! Maminko, maminko, já nechci umřít! Maminko, já jsem tady, TADY!
Aúúúú to studí, křičím, bojím se, brečím, kde je maminka? Kam zmizela, kam se schovala?
Proč jsem tu takhle sama?
Je mi smutno, bojím se, brečím, usnu.
Teď mě nesou k mamince. Mami, mami, Ty mě nepoznáváš? To jsem já. Ano, tady jsem. Narodila jsem se ti. Mami, jsi tu? Vidíš mě? Maminko, já mám hlad! Maminko, já se k tobě potřebuji přitulit, být u tebe, s tebou!
Maminko, proč mě zase nesou pryč? Nedovol jim to, já chci být s tebou!
Brečím a brečím. Ono je to všem jedno. Ale když piju tu umělou sladkou bílou vodu ze skleněné flašky, tak se odpojuji od té bolesti, od toho strachu, od toho stesku... odpojuji se, jsem obluzená, necítím.
Když piju tu sladkou bílou vodu, tak mě to celou utlumí a necítím žádnou bolest ani strach. S tou bílou sladkou vodou v bříšku to už tady nějak překlepu. Už nevím, proč jsem tolik bojovala o to se sem narodit. Nevím to.
Nějak to tady překlepu a zase se vrátím tam, odkud jsem přišla. Nějak se to celé pokazilo.
