„Dobrý večer, pane, ale jistě, prosím, přijměte místo.“
„To máme dnes příjemný večer, že? Již dlouho nepamatuji tak sametovou noc.“
„Ano, souhlasím. Dnešní večer je vskutku pozoruhodný. Vidíte, jak se ostatní vyjímají v tmavém oparu?“
„Máte pravdu, také se mi líbí, jak jejich světélka blikají a prosvětlují vše kolem. Víte, mohu se vám s něčím svěřit?“
„Inu, pokud chcete, tak vás poslouchám, milý pane.“
„Také toužím takto zářit a každou noc se vydávat na tajemná dobrodružství za svitu měsíce. Ale, bohužel, zatím se mi to jaksi nedaří. Mohu-li být tak smělý, vy také nezáříte. Nevíte, čím to?“
„Pane, vy jste ale bláhový. Vždyť každý přeci ví, že světluška začne zářit, až když potká tu svou do páru. První se rozzáří muž a svým světlem pak něžně svítí dámě na cestu noční krajinou.“
„Ach tak je to, to jsem netušil. Děkuji vám za vysvětlení. Jste velmi milá a, mohu-li si dovolit, nádherná.“
„Och, děkuji vám, jste galantní. Ale pane, podívejte, vy záříte!“
„Ó ano, opravdu, já konečně zářím! Milá slečno, mohu vás provázet svým světlem?“
