Všude kolem ní venku poletoval sníh, do uši štípal mráz, lidí byli protivní a nevlídní a navíc ji bolelo úplně všechno, co se dalo pojmenovat. Blázinec, kde se podíváš. V rodině, v práci, na ulicích, v obchodech.
Kolem dokola byl chaos. V životě všech kolem.
Kámen na kameni nezůstal, jak měl. Co bylo včera, dnes už není. Co včera neexistovalo, dnes vyplňuje každou minutu. Kdyby ji někdo před měsícem řekl, co bude teď, vysmála by se mu. Vlastně se poslední dobou smála všemu, co jí život přinášel. Plakat už neměla sílu. Slzy došly.
Jediné, co zůstalo v kbelíku na dně schované, byly slzy štěstí. Ty na svou příležitost čekaly. Věděly, že jednou přijde jejich čas a tak trpělivě vyčkávaly.
Byla zvyklá na své změny, které ji provázely životem stejně jako každodenní nadechnutí. Už dávno se jich nebála, přijímala je a jen se občas ještě pořád divila nad jejich podobou a rozmanitostí.
Jedna změna ji přece jen překvapila. Tou změnou byl klid. Tam někde uvnitř sebe sama, v tom nejniternějším koutku jejího já seděl, pozoroval, volně dýchal a rozhlížel se po okolí. Chápal minulost, přítomnost i budoucnost. Jen tak… byl. Její klid. Nikde ji netahal, na nic se neptal, nic nechtěl vědět. Jen byl s ní.
A ona věděla, že díky němu je tak silná... Neboť největší síla je schovaná v něze.
Tam uvnitř měla jasno.
Tam uvnitř měla lásku.
