Zimní sezóna u nás na Gruni totiž končívá karnevalem na sněhu a tzv. jízdou přes louži.
Tento poslední závod sezóny spočívá v tom, že dál postupují jen ti, kteří louži přejedou. V následujících jízdách se jim postupně zkracuje nájezd, až nakonec zůstane jen jeden vítěz. Sama jsem spíše sváteční lyžař, sjedu v klidu modrou, maximálně červenou sjezdovku. Na černou mám vstup zakázaný, alespoň tak jsem si to sama v sobě ujasnila, přesto jsem se rozhodla, že tento závod zkusím.
Když jsem na startu viděla, jak lyžaři přede mnou mizí pod vodní hladinou, trošku jsem zpanikařila a chtěla vzít do zaječích. To už jsem ale slyšela, jak mi podél louže všichni fandí a vyvolávají moje jméno: „Marcela, Marcela!“ To mi dodalo odvahy a rozhodla jsem se, že pojedu. Dva desetiletí kluci, kteří startovali přede mnou, mi dali ještě cenné rady. Řekli mi: „Teto, nic se neboj, jeď šusem rovnou dolů a před samotnou louží zatlač na patky.“
No měla jsem to v plánu, chlapci, ale když svištíte z kopce dolů, dostanete strach. Vy možná ne, ale já určitě. Začala jsem kličkovat, ztratila potřebnou rychlost a zahučela jsem do vody jak dlouhá, tak široká. Když jsem se vynořila, ochozy kolem křičely: „Marci je nejlepší, Marci je nejlepší!“
Dva moji kamarádi mi ihned běželi na pomoc, ale já byla už na nohou, a tak jsem jejich pomoc odmítla se slovy: „Nejsem žádné béčko, já si to z louže vyšlapu pěkně stromečkem.“ Zážitek to tedy byl, voda měla asi 8°C!!! Byla jsem mokrá skrz na skrz a tak jsem spěchala. Před chatou jsem ještě vylila vodu z přezkáčů a hurá do tepla. Kamarádky se mi večer svěřily, že se dost vyděsily, když mě viděly odpoledne stát na startu. Jedna z nich dokonce prohlásila: „Není to Marcela? Ona se chce zabít, vždyť neumí moc lyžovat!“ A vidíte, přežila jsem. Sice jsem nevyhrála, ale fanklub jsem měla zaručeně největší.
