1922,,Tak co, už jdeš?”
,,Jo, jo, balím se, ještě musím do skladu pro nějaký zásoby. Už se strašně těším. Hlavně na děti. Skoro rok jsem tam nebyla. Nemůžu se už dočkat, koneckonců se tady tři čtvrtě roku jenom válím.”
,,A jak to máš letos v plánu?”
,,Stejně jako loni, úplně stejně. Budou pěkně zmatený, až budou vzpomínat.”
,,Trochu škodolibý, ne? Ale koneckonců, proč ne. Tak ahoj a pěknou službu.”
,,Ahoj.”
Paní Zima se rozloučila s Jarem, které před sebou mělo ještě půlrok lehára, a vyrazila do skladu nafasovat nezbytnou výbavu na letošek. Vločky, mrznoucí srážky, mlhu a minimálně dvě tuny mrazu.
,,Ahoj Podzime.”
,,Hm,” zavrčel Podzim, který zrovna vykládal zbytky nespadaného listí zpět do skladu a jako každý rok měl konflikt ohledně toho dubového.
,,Pane, tady vám to nějak nesedí. Výdej pět tun, vráceno nula?” nemohl se správce skladu dopočítat a zdviženým obočím naznačoval problém.
,,Jéžišmarja, to je každej rok, tohleto,“ čílil se Podzim u přepážky. ,,Mohl byste si to už sakra někam poznamenat? Dubové listí, nevratná položka. Zadat do spotřeby. No moc nekoukejte, já si to nevymyslel, mám s tím jenom problémy. Radši to už odškrtněte a případný reklamace nahoře, jo?” ukázal prstem směrem k nebeské bráně a ukončil diskuzi.
Podzim neměl při střídání služeb nikdy moc náladu. Listí byla pěkně zatrolená položka a navíc měl deprese z listopadového počasí bez sluníčka.
Bum, razítko konečně bouchlo o stůl a stvrdilo konec vlády Podzimu.
,,No konečně,“ zavrčel si Podzim neslyšně pod vousy, vzal potvrzený doklad a vydal se směrem odpočívárna.
,,Tak zase za tři čtvrtě roku nashle," zavolal na něj ještě správce skladu a otočil svoji pozornost k elegantní mladé dámě.
,,Dobrý den paní Zimo, tak na ně, na ně?”
,,Jo, jo, hrozně se těším.”
,,Tak čeho dáme nejvíc? Jaká letos budete?”
,,Mrazivá, rozhodně mrazivá. Jako vloni, to se mi moc líbilo.”
,,To byly aspoň dvě tuny mrazu, pokud si dobře pamatuju. No to bude teda pěkná zima. A že jste to vy, přidám vám trochu sibiřáku, co mi tu zbyl od minule.”
,,Děkuji vám,” řekla ta bílá krasavice a zamrkala na skladníka, jak nejvřeleji dovedla.
Výdejce materiálu zmizel na chvíli vzadu v oddělení Zima jak v Rusku, chvíli bylo slyšet přehrabování, ale už nese pytlík toho nejlepšího sibiřského mrazu s vysokou bonitou.
,,Tááák, tady je.”
Zima si s radostí převzala zmrzlý sáček a přivoněla. ,,Hmmmm,” ocenila kvalitu pravého sibiřáku.
,,Tak dovydáme ten zbytek, ne?”
Skladník začal střídavě mizet za závěsem a hned se zase objevovat u výdejního pultu, a už se to hromadilo. Tady mlha, támhle námraza, mrazivý vítr, lezavo a vůbec všechno možný, na co si člověk vzpomene.
Chudák Zima to ani pořádně nemohla unést.
,,Tíha, co?” smál se na ní ten místní komoditní správce.
,,To je, začnu se toho hned zbavovat.” A jak řekla, tak udělala.
Do Horní Lhoty vtrhla s obrovskou vervou. Sněžila, foukala, klouzala, ale hlavně mrazila. Kreslila na okna krásné obrázky, přikryla stromy v lese a zahnala všechny medvědy hezky na kutě. Šlo ji to náramně od ruky. Dařilo se jí, na co sáhla.
A protože měla dobrou náladu, vypustila i trochu toho sibiřáku a zamrazila místní rybník, kde se pak koukala na děti, jak se koulují a do toho mydlí ten nejlepší hokej, co kdy Horní Lhota viděla.
Lidé chodili navlečení v kožiších a v beranicích, ale kdepak, aby si někdo stěžoval. Spíš naopak. Všichni tváře pěkně červené a všichni s pocitem, že takhle to má zkrátka být. Zpomalit, zamyslet se a odpočívat.
Zima si vždycky uměla poradit s tím, jak přivést lidi zpátky domů, zpátky k sobě.
,,Tam je ale zima,” pronesl starosta Václav Mráz, hned jak vešel do hospody a z beranice oklepal sněhový poprašek.
,,Ahoj Vašku, čaj s rumem a ohříváček do piva jako obvykle?” zní hospodou od pípy. Pan starosta ví, že na tuhle řečnickou otázku odpovídat nemusí.
,,Pojď se posadit,Václave, už na tebe čekáme. Malá dává,” volají a mávají na něj ty dva karbaníci, které má tak rád. ,,Tak to bude stovka v červenejch a sedma nakonec,” hlásí jim zpátky v žertu.
Posadí se.
Cink, zazní to, jakmile půllitr dosedne na porcelánový tácek pod ním. ,,A tady máš ten ovoněnej čaj,“ usměje se hostinský a doplní objednávku do sta procent.
Hrají mariáš, desetníky cinkají, co chvíli mění majitele a k tomu vedou ty tolikrát omleté řeči, které je, zdá se, nikdy neomrzí.
Zima to lidské sbližování s radostí pozoruje. A to nejen v hospodách, ale i na ulicích či v obyčejných domech, kde se už od brzkého odpoledne svítí a dospělí čtou dětem vánoční příběhy.
,,Zase jim udělám bílé Vánoce,“ pomyslí si, když vidí, kolik je v lidech lásky. Koneckonců je to přímá úměra a navíc je to ve směrnicích pro mírné podnební pásmo. ,,Čím více se lidé budou milovati, tím více sněhu je jim dovoleno užívati,” odcitovala si polohlasně z příručky pro začínající Zimy.
A tak teda jo. Zahrabala pořádně v ruksaku a vyndala ven půl tuny těch nejkrásnějších vloček, které si letos nafasovala. Zasypala celou Horní Lhotu od návsi po hřbitov až ke kostelu a zpátky k lesu.
Pak nechala ještě chvíli kreslit sibiřák.
Ráno vyšlo sluníčko a rozsvítilo tu bílou nádheru.
,,No to se mi to ale povedlo,” libovala si.
A lidé? Ti se zmrzlými nudlemi u nosu tleskali nadšením, protože je to i přes pěkný sibiřák hřálo pěkně u srdce.
Zima ty lidi vyprovodila pěkně až k dubnu a spokojeně se pak vrátila na odpočinek.
Jaro převzalo vládu.
O sto let později
,,Ahoj, tak co, už jdeš?”
,,Jo, jo, balím se, ještě musím do skladu pro nějaké zásoby,” odpověděla starší, šaramantní, bíle oděná dáma. ,,Už se moc těším,” pokračovala a v očích měla znovu ten mladický lesk.
,,Dlouho jsem tě tu nevidělo.”
,,No bodejť, vždyť já už jsem minimálně třicet let v důchodu. Jen se tak líně povaluju v tajze a šimrám lední medvědy na nosech. Ani pořádně nevím, co je za rok.”
,,2022. A co že tě přivedlo zpátky?”
,,Spíš kdo. Volal mi samotný ředitel, jestli bych nevypomohla. Má teď údajně velké personální problémy. Zimy už prý nejsou, co bývaly. Samý mladý holky, co by se nejradši válely na Bahamách. Mrazit v nějaké Lhotě je vůbec nebere. Ale i tak, jsem tu jenom na záskok a jenom proto, že jde o Horní Lhotu. Tam jsem měla služby vždycky moc ráda. Kvůli lidem, víš? Byli bezvadný.”
,,Zív, tak vítej zpátky a dobrou službu, Zimo”, popřálo ji unavené Jaro a uložilo se k zimnímu spánku.
Zima se odebrala do skladu.
,,Pane, tady vám to nějak nesedí. Výdej pět tun, vráceno nula.”
Moc se toho nezměnilo, pomyslela si a počkala, než Podzim dokončí s vedoucím skladu svoji každoroční rutinu. Konečně razítko.
,,Ahoj Podzime!”
Minul ji bez povšimnutí.
,,Tak další.”
,,Dobrý den, pane správče,” usmála se Zima.
,,No dobrej, tak co to bude, ale rychle, nemám čas.”
,,Vy mě nepoznáváte?”
,,Ne, proč bych měl? A vůbec, víte kolik Zim mi sem chodí fasovat materiál? Co máte? Dejte to sem!”
Předala mu kartičku s názvem lokace.
,,Jo, jo, Horní Lhota,“ zhodnotil kartičku pohledem. ,,Tak to bude jako obvykle.”
,,Jako obvykle?“ nechápala zimní dáma situaci. ,,Víte, chtěla bych být letos moc pěkná Zima. Mrazivá, se sněhovými závějemi.“
,,Cha, cha, se závějemi,“rozesmál se vedoucí skladu. ,,Víte, já bych se chtěl zase válet moc pěkně u moře.
No, dámo, situace se má asi tak: Horní Lhota třicet kilo mrazu, to je všechno.”
,,Všechno?”, nechápala. ,,A sníh?“
,,Sníh? Zbláznila jste se? Sníh není. Dám vám maximálně trochu námrazy na stromy.”
,, Není? Ani trochu? Ani pro děti?!”
,,Prosím vás, pro děti...”
,,Helejte se, prostě sníh a mráz není skoro nikde. Islanďáci si to všechno syslej pro sebe a pro kamarádíčky z Norska. Nějaká Horní Lhota nikoho nezajímá. Jestli chcete, mám tu dost šediva, mlh a smogu. Ten je dobrej, dřív se sice moc nevyužíval, ale dneska se tady už do zimy normálně přidává. Tak se neupejpejte a berte.”
Zima se nestačila divit a na okamžik zatoužila vrátit se zpátky do tajgy, ale službu už slíbila a taky se těšila na všechny ty veselé a láskyplné lidi v Horní Lhotě.
,,Dobrá, vezmu si i trochu toho smogu,” svolila nakonec. ,,Vždyť bych jim ani neměla co dát pod stromeček.”
,,No vidíte, tady mi to podepište.”
Zima přijala nabízené pero a stvrdila výdejku podpisem.
A tak vystřídala Podzim.
Rozprostřela šedivo, mlhu a smog a usednuvše pod strom, pozorovala okolo spěchající lidi. Nikdo se ale nesmál. Nikdo si nikoho nevšímal, nikdo nebruslil a nemydlil ten nejlepší hokej. Nikdo nikomu nic nečetl.
Lidé ji míjeli nevšímavě, pohledy upřeny do podivných svítících věcí, které v tajze u ledních medvědů nikdy neviděla. Zima posmutněla a zešedla, pochopila, že nejen Horní Lhota je pryč.
Odseděla si svoji tříměsíční službu a vrátila se domů. Do tajgy, k vichrům prohánějícím se ledovými pustinami, ke stromům přikrytým bílými čepicemi a k ledním medvědům a jejich studeným čumákům. Vrátila se tam, kde byl svět ještě v pořádku.
