Tu ránu nikdo neslyšel. Jen jedna jediná osoba, která ji způsobila. Ale ta měla tolik práce, že nad tím neměla čas přemýšlet. Byla zaujata důležitější činností.
A tak vznikl svět.
Vesmír, hvězdy, mlhoviny, červí díry, supernovy, planety a nakonec malá, ale krásná modrozelenobílá kulička.
Země.
Na ní se nejvíc vyřádil. Kdo? No přece Bůh.
Tolik práce mu dalo, než ji oblékl do modra vod, mraků a deště. Do zelených traviček, keřů a stromů. A kolik roztodivných bytostí vymyslel! Nejdřív udělal ty malé s jednou buňkou a pak se rozmáchl a po Zemi poletovali ptáci, otravný i potřebný hmyz, skákala a běhala zvířata maličká i veliká. Když si nabral vodu z moře do dlaní a spláchl pot z čela, bylo toho potu tolik, že osolil oceány. A pak mu došlo, že vody jsou prázdné. A tak stvořil ryby a hady a kraby a spoustu malých i velkých vodních potvůrek.
„Uf, to jsem unaven,“ řekl si a posadil se na balvan, který ještě voněl novotou.
Díval se na ten pozemský svět, jak se fauna i flóra páří a rozmnožuje. Díval se a uvažoval: ,,Proč jsem vlastně sám? Každý tvor má svého partnera. Někdo dokonce už i své potomky. A já jsem sám?!"
Díval se do modré oblohy, slunce ho lechtalo na zátylku a jeho pohled sklouzl na vodu, která se přelévala přes tmavou zem. Vstal, došel k břehu, ohnul se, nabral mokrou hlínu a začal tvořit.
„Tatí?“ vyslovila ústa mladého muže a na Boha upřely zrak zvědavé oči.
„Ano, synu?“ uklidnil ho s úsměvem hrdý Bůh. ,,Tak tohle se mi povedlo," pomyslel si a sledoval své dítě.
„Tatí, mám hlad!“
„Ano, synu.“
„Tatí, a proč svítí slunce? Tatí, a proč je obloha modrá?“
„Ano, dám ti odpověď, jen chvíli počkej, tvořím ještě svět.“
„A tatí, proč zalézá ještěrka do písku?“
„Ano, dám … .“
„A tatí, proč lítá tenhle pták?“
„Ano, dám … .“
„ A proč má kočka bílé kotě?“
„A dám … .“
„Tatí, a co to děláš s těma rukama?“
„A dám...“; Bůh se zamyslel v půli věty a pak zvýšil hlas.
,,A dám ti na zadnici, Adame, jestli okamžitě nezmlkneš! Tvořím svět a potřebuju klid!“
Bůh stál rozčílený do běla, ruce v bok a zlostně se díval na svůj nádherný výtvor, který překvapením otevřel pusu a konečně zmlknul.
,,Tohle nebyl dobrý nápad," pomyslel si. ,,Jak mu zavřu ta jeho ústa? Ale opustit ho nemohu. Je takový nesamostatný, kdo se o něho postará?! Vždyť si neumí nic udělat, ani jídlo. To abych se rozdvojil?! To ne, potřebuji na práci klid. Jedině, že bych mu vytvořil...“ dumal nad tím, co nebo koho mu vytvořit. A pak zaslechl, jak se kousek od nich, v křoví, mrouská kočka a kocour.
,,Potřebuje druhého do páru!" napadla Boha spásná myšlenka. ,,Ale tenhle výtvor musí být dokonalejší než já, jinak se toho kňoury nezbavím."
A tak vznikla ona. Nádherná rajská bytost.
Bůh ji opravdu obdařil jen tím nejlepším. Do vínku dostala božskou krásu, božskou lásku, svatou boží trpělivost. Ale i Bůh věděl - vždyť byl Bůh - že nemůže svého Adama odstrčit. Mezi oba rozdělil božskou inteligenci rovným dílem. A pak vzal Adama kolem ramen a řekl mu:
„Adame, ona je druhá polovina tvého já. Dávám ti do vínku božskou sílu, abys ji chránil, pečoval o ni a miloval ji! Každý v ráji žije v páru, i ty ji potřebuješ.“
Pak se Bůh usmál, dal jí žduchanec do zad a ona se nadechla a poprve se podívala na svět. Adam na ní mohl oči nechat.
„Eééé,“ styděl se Adam, „A vám říkají jak?“
Zamrkala očima a podívala se na Boha.
„Eééé…vám říkají jak?“ dožadoval se znovu.
Bůh se zamyslel, a pak pomalu opakoval: „Eééé…va, Éva, Eva se jmenuje.“
Vzal je za ruce a spojil je. „Jste pár, proto tobě, Adame, dávám božskou schopnost plodit, a tobě, Evo, božskou schopnost rodit. Starejte se o sebe. Já jdu tvořit svět.“ Oba ucítili závan větru a Bůh se přemístil jinam tvořit v klidu velký svět.
Adam s Evou spolu chodili po ráji; netrpěli nedostatkem, netrpěli zimou a měli, na co si pomysleli. Jen to jejich štěbetání, mluvení a občas i křik bylo na Boha moc. Už chtěl klid. A tak vnukl Adamovi myšlenku, která pár nasměrovala do nejzazšího rohu rajské zahrady. Tam Adam, znaven, ulehl pod košatou jabloň s nádhernými voňavými jablky v koruně.
„Evo, jsem tak utahaný, můžeš mi utrhnout jablko?“
Eva se rozhlédla, a protože byla inteligentní a vždy Boha poslouchala, řekla: „Adame, tohle je nejzazší kout rajské zahrady. Sem nesmíme chodit, tady má Bůh strom s jablky poznání. A ta jíst nesmíme!“
„Mám hlad. Chci to jabko!“
„Adame, měj rozum, to ti nesmím utrhnout,“ poučovala ho Eva.
„Chci to jabko!“
„Adame, to nesmíme!“
„Chci to jabko!“
Už ho měla opravdu dost. Milovala ho, pečovala o něho a vždy mu všechno splnila. Vzdychla si.
„Chci to jabko!“
Zvedla ruku, větev zašustila a pak to luplo.
„Tady máš to své pitomé jabko!“ a hodila mu ho do klína.
Adam ani nestačil to „jabko“ vzít do ruky, když se kolem zatmělo a v ostrém světle se objevil Bůh.
„Kdo z vás chtěl mé jablko?“
Tak rychle Adam nikdy nereagoval. Vyskočil, jablko podával Bohovi a vyhrknul.
„To já ne, to ona ho utrhla,“ ukazoval druhou rukou na Evu. ,,Vždyť já přece vím, že se nesmí trhat!“
Eva sklopila oči, zakroutila hlavou a smutně si vzdychla.
Pak se podívala Bohu do očí. Jeho tvrdý pohled změknul a oba pochopili toho druhého. On věděl, že ona jablko utrhnout nechtěla, a ona věděla, že to ví. Pak se Bůh podíval na Adama.
„Oba opustíte ráj. Už zde nemůžete být. Tak se mi zdá, že tady někdo potřebuje dospět!“ Vzal si jablíčko od Adama a rozlomil ho na dvě půlky. Každému jednu podal.
„Sníst a ven!“
A po tomto příkazu skončil pro lidi nebeský ráj a začala tvrdá pozemská realita.
