 |
| Hodgkin |
Jsou to sluchové halucinace? Je to opravdové, nebo se mi to jen zdá? Ale vždyť jsem neusnula, nemůžu spát, pořád mi v hlavě šrotuje, co nás potká příští rok, jaký bude?
Ten hlas byl ale skutečný, opravdu se mi nezdál. A já jsem pochopila, co znamená.
V duchu jsem se vrátila do doby před půl rokem, kdy mi lékařka sdělila manželovu diagnózu:
„Hodgkin, 2. – 3. stupeň.“ Laicky řečeno, manžel onemocněl zhoubným národem mízních uzlin.
Po fázích nevíry, vzteku na všechno ( proč právě můj muž, moje rodina?) přišlo smíření se situací a obrovská touha udělat NĚCO. Ne jen tupě čekat, jak to dopadne.
Nevím, jestli to byla náhoda, nebo spíš zásah vyšší moci, ale brzo poté jsem musela jít za kolegu suplovat seminář společenských věd.
„Co berete? O čem se tam mám zítra se studenty bavit?“
„ O podvědomí,“ odvětil tehdy kolega a bez dalších pokynů odspěchal pryč. Byla jsem na rozpacích, společenské vědy nebyl můj obor, a tak jsem večer doma prohledávala očima knihovnu, až mi padl zrak na knihu Josepha Murphyho Moc podvědomí. Měla jsem ji už pár let, ale nikdy jsem ji ani neotevřela. Asi teď přišel ten pravý čas.
A i když psychologové tuto knihu považují za nevědeckou a šarlatánskou, u studentů v suplované hodině měla úspěch. A to nebylo nic proti tomu, jak jsem té knize propadla já. Našla jsem v ní návody, jak s pomocí podvědomí pracovat s nemocnými.
A teď mi o této posilvestrovské noci nějaký tajemný hlas sděluje, že můj muž bude v pořádku. A já tomu hlasu věřím. A nepochybuju. A místo strachu se na budoucnost těším.
Nový rok nás přesto vystavil dalším zkouškám. Ošetřující lékařka mi řekla: „ Nedělejte si velké naděje. Nikdy se úplně nevyléčí. Vždycky tam nějaký nádor zůstane.“ Ale já vím své: „ Můj muž bude úplně čistý. Bude v pořádku.“
Nastala polovina března. Po dvanácti chemoterapiích a mnoha komplikacích nastává rozhodující kontrolní sken. A s ním i závěrečné konstatování.
JE V POŘÁDKU! A teď to bude už 21 let.
